Historik Vondruška: EU je mrtvá
Nemohoucnost EU potvrdil nekontrolovatelný příliv uprchlíků. Je možné, že tato instituce bude ještě nějakou dobu samospádem fungovat, ale do budoucna by se mělo vsadit na národní stát.
Nemluvně, které se v těžkých porodních bolestech zrodilo, mělo několik genetických vad, jež jsou tak vážné, že se ocitlo v kómatu. Evropští lídři ho proto napojili na přístroje a snaží se neduživé tělo zachránit. Nejspíš marně. Tak nějak bych literárně popsal současný stav instituce, jež původně vznikla jako Evropské společenství uhlí a oceli, pak se změnila v Evropské hospodářské společenství a dnes ji nazýváme Evropskou unií. Tohle dítě se nedá zachránit navzdory nejmodernějším technikám politické manipulace.
Klinická smrt
Že je Evropská unie opravdu mrtvá, potvrdily události posledních měsíců, kdy na Evropu „zaútočily“masy běženců. Pozor, netvrdím, že některým z nich bychom neměli pomoci, to je jiná otázka. Hovořím o zástupech běženců, kteří se na nic neptají a derou se násilím do Evropy. To se nedělá a jakékoli sentimentální lkaní je mimo realitu fungování společnosti. Přijímejme jako dosud jen ty, kteří u nás mohou pracovat a jsou ochotni ctít naše zákony. Nepodléhejme však iluzi, že musíme zachránit svět. Na to nikdo nemá peníze ani možnosti. Ostatně to není smyslem naší pozemské existence. Každý národ je povinen chránit to, co jeho předkové vybudovali. Má povinnost předat to v co nejlepší kondici svým dětem.
A právě tady se v plné nahotě ukazuje fatální nedomyšlenost projektu Evropské unie. Fungující politický systém musí podobné situace zvládat dle svých zákonů a ku prospěchu svých obyvatel. Musí umět jednat s grácií, ale rozhodně, aby lidé věřili v systém, v němž žijí a platí daně.
Jenže EU nedokázala nic kromě své impotence. Planě se jedná a politici sní o zázracích, které jim zachrání výnosné posty. Mediálním prostorem létají termíny jako hotspoty, bariéry, vytvoření koridorů, vyloučení Řecka, zrušení Schengenu, zaplacení Turecku, vyřešení války v Sýrii...
Nikdo však neví, co má dělat. Pokud se podíváme na to, co evropské elity v posledních měsících prohlásily, objevíme překvapivé kotrmelce, aniž se cokoli stalo. EU jako systém správy věcí veřejných reálně opravdu neexistuje. Jde jen o mimořádně drahý diskusní klub, v němž zasedají neumětelové.
Post mortem
Pokud tvrdím, že EU je mrtvá, neznamená to, že de iure neexistuje. To není rozpor, ale běžný paradox lidských dějin. V minulosti mnohokrát vznikaly instituce, které si daly do vínku ambiciózní politické cíle, jež sice nesplnily, ale přesto žily dál. Třeba papežství, které ve středověku vystoupilo s koncepcí nadvlády církevní moci nad světskou. Po určitou dobu dokázalo křesťanskému světu vnucovat svou vůli. A vidíte, dnes jde o městský státeček bez velkého politického vlivu, ale stále existuje.
Další univerzální moc středověku, římská říše v čele s císařem, měla rovněž evropské ambice. Později se císařská koruna stala jen dekorací na hlavě Habsburků. Nejinak to bylo s úpadkem Byzance.
Dlouho poté, co instituce se světovládnými choutkami ztratí moc a důvod existence, zdánlivě fungují, než zmizí doopravdy. To se bude týkat i Evropské unie. Stejně jako živila papežská kurie a císařský dvůr hejno úředníků, kteří dodávali svým pá- nům na lesku, budou stejné houfy stejně zbytečných úředníků dodávat lesku zbytečné Evropské komisi.
Ta bude dál vydávat příkazy, které nebude prakticky nikdo ochoten a mnohdy ani schopen plnit. Brusel se stane místem, kam se budou odkládat vysloužilí politici (už se to děje i dnes). A život půjde dál. Aby však byl život snesitelný pro nás, prostý lid, je potřeba napravit věci veřejné. Někdy stačí kosmetické úpravy, jindy radikální řez. Nelze ovšem anarchisticky zbourat vše, musíme si ujasnit, co očekáváme od budoucnosti my jako většinová populace, která má své evropské, křesťanské a demokratické kořeny, a podle toho s rozmyslem jednat, protože druhý Brusel bychom už nepřežili!
Národní stát
Doufám, že politický balast, který se snažil udělat z lidí poslušné euroob- čany bez vlastního názoru, vezme zasvé. Jednotlivé země se ve větší či menší míře uvolní formou výjimek nebo prosté neposlušnosti z područí Bruselu. Ale kvůli pověsti a některým hospodářským výhodám nadále zůstanou členy svazku, který si bude říkat Evropská unie.
Od starověku prošla Evropa několika vlnami, kdy se univerzální moc pokoušela potlačit národní státy, a nepovedlo se jí to. Důvod je jednoduchý – národ je základním stavebním kamenem rozvinutých společností. Pokud se mnou někdo nesouhlasí, ať mi poví, co jiného? Multikulturní změtení lidu? Tenhle pokus symbolizuje už starozákonní babylonská věž. A mohli bychom pokračovat až k proletářskému internacionalismu, který třídní jednotu nadřazoval národním zájmům. Takže takhle tedy rozhodně ne!
Evropanství? Co to je? V poslední době se na tuto ideu mnozí politici odvolávají a jejím jménem požadují solidaritu prakticky s každým. Pokud je evropanstvím příslušnost k Evropské unii, pak bude podle politiků Bruselu tenhle pojem záhy zahrnovat i Turecko. Námluvy se vedou i s Ukrajinou. Není to z pohledu současných událostí tristní politická neprozíravost? A kdyby to šlo, tak do EU bude patřit i Afrika, Asie a možná i Antarktida. Takže tohle asi evropanstvím není.
Společnost sjednocují tradice. I když se politici snaží národní antagonismy zlehčovat, nelze smazat dějiny jednotlivých zemí. Každý národ má své zvyky, hodnoty, hrdiny, literaturu, památky i víru. Psychiku lidí nezměníte rozhodnutím Bruselu. A to nehovořím o mentalitě a zodpovědnosti některých národů ve srovnání s jinými. Je tedy třeba znovu a jinak definovat Evropu jako prostor, v němž budou vedle sebe žít suverénní národy a hledat styčné body, na základě kterých budou spolupracovat. Pochopitelně na základě ekonomicky reálných tržních vztahů, a nikoli komunisticky rovnostářských.
Vláda rozumu
EU se zamilovala do stálého vytváření zákonů a vyhlášek. Vznikl chaos, který se promítá i do chodu našeho státu. Roste byrokracie, nikdo se už pořádně v předpisech nevyzná, nic nefunguje jednoduše, jsme zahlceni hloupostmi, místo abychom mohli pracovat a klidně žít.
Maně si vzpomínám na jednoho zkušeného skláře, který neustále hudral, že vedení si neuvědomuje, že zisk se tvoří u pece, a ne v kanceláři. Tohle trochu zjednodušené tvrzení však platí i dnes. Stále víc a víc se smiřujeme s tím, že nevyrábíme a nepracujeme pro sebe, ale vytváříme potravu pro úředníky a vyděláváme na ty, kteří nevydělávají. Vraťme lidem odpovědnost a místo neustálých kontrol hledejme jiný model fungování vyspělé společnosti, kterou nesporně jsme.
Lid nesmíme vodit za ručičku a pořád mu říkat, že bez pomoci státu nic nedokáže. Kdo je šikovný, bude se mít lépe, kdo je trouba, natluče si ústa. Ale proč ne? Je třeba hledat všechny způsoby, jak obrodit skomírající vitalitu evropské společnosti. Klíčem je, aby lidé znovu začali cítit za sebe odpovědnost a uměli podle toho jednat. Aby si trest za své chyby nesli sami (i úředníci), a nikoli společnost a daňoví poplatníci. Pomáhejme těm, kdo se dostali do potíží nezaviněně. Ale současně si řekněme, za co si lidé mohou sami. Je hloupost, aby je společnost tahala z bryndy na úkor vlastního blahobytu. Každá sociální solidarita musí mít jasné a čitelné hranice.
Hledání jistot
Kde leží hranice pokroku? Ve středověku lidé nehleděli tolik dopředu, protože pokrok byl svým způsobem podezřelý. To nejvýznamnější se už stalo – Kristus se obětoval, aby spasil svět. Život křesťana byl tedy důstojnou rekapitulací vyjádřenou opakováním cyklu liturgického roku. Technické novinky se vítaly, ale jen proto, aby lidem ulehčily život.
Středověk si potrpěl na stabilitu. Když se přijal nějaký zákon, platil často staletí. Lidé měli své jistoty a společnost fungovala. Nemysleme si, že jsme chytřejší, než byli předkové. Ti totiž jednali racionálně, my se chováme jako děti, které si myslí, že mohou vše.
Možná by stálo za to vyhlásit na deset let moratorium na všechny novely novel zákonů a stabilizovat systém, který právě máme. Nežijeme si špatně. Zamysleme se nad tím, co nám opravdu chybí. Politici ať schvalují jen nezbytné provozní záležitosti jako rozpočet. Ale ostatní v našem životě ať nechají plynout přirozeným během. Hledejme cestu, kterou by měla česká společnost kráčet. To platí především o tom, čemu říkáme lidská práva. Máme jich dost, nebo málo? Zkusme žít s tím, co máme. Možná zjistíme, že nám to vyhovuje. A pokud ne, pak s rozmyslem napravujme po skončení onoho moratoria škody, které jsme svou zákonodárnou zběsilostí nadělali.
Nezbytná podmínka
Sebelepší úmysly nejsou reálné bez fungující ekonomiky. EU na jednu stranu sjednocuje evropské trhy, na druhou stranu přichází s předpisy, které často trhy brzdí. V důsledku toho klesá reálná výkonnost evropské ekonomiky a slábne její vliv na světových trzích. Do fatálního rozporu se navíc dostává výkonnost ekonomiky a obludné bujení státních rozpočtů.
V každé společnosti musí existovat rovnováha mezi zájmy výrobců, zaměstnanců a spotřebitelů. Ale to dnes neplatí, protože aby fungovala, musím vycházet z přesných výpočtů. Musí být jasné, kolik může výrobce vyprodukovat, kolik z toho může jít na mzdy a jaké standardy může nabídnout spotřebitelům. Poslanci v Bruselu si mohou odhlasovat cokoli, jim jde o voliče podle hesla „po nás potopa“. Jenže firmy to často nedokážou plnit, nikoli z neschopnosti, ale proto, že to nejde. Nebo jsou náklady na realizaci legislativního folkloru tak vysoké, že to snižuje konkurenceschopnost našeho zboží ve světě a hrozí, že se náš průmysl dostane do rukou mimoevropských investorů. Pokud tenhle trend nezastavíme, dopadneme jako banánové republiky nebo kolonie bohatých asijských států. Je ještě čas se zachránit. Ale ten čas se rychle krátí.