70 dnů boje o život
Sebastiána museli lékaři přivést na svět císařským řezem už v šestém měsíci těhotenství. Jeho matka Veronika Jiránková věděla, že se může stát cokoliv. Po celou dobu, co byl chlapeček na resuscitační „jipce“fakultní nemocnice v pražském Motole, rodiče netrpělivě čekali na spásnou větu, že je jejich dítě mimo ohrožení života.
„A právě v den, kdy tato zpráva přišla, Sebíček náhle zemřel. To už dotáhl váhu na 1 300 gramů. Sice se trochu zhoršil, ale nikdo neočekával větší komplikace. Až na mne,“vypráví Veronika Jiránková.
Byla to pro ni mnohem větší rána, než kdyby se to stalo hned po porodu. Rodiče si k synovi už vytvořili silné pouto.
Mateřství odkládala
Veronice je dnes sedmatřicet a do mateřství nikterak nespěchala. V mládí ji to táhlo do světa a o muže se moc nezajímala. V devatenácti vyjela na rok a půl do Anglie, tu pak vystřídalo Holandsko a Německo. Vyučená dámská krejčová s maturitou na ekonomické škole začala po návratu z cest pracovat v marketingu. Nabyté jazykové znalosti jí přišly vhod.
První vážnější vztah přišel až kolem třicítky. Poprvé otěhotněla v Kristových letech. Těšila se na dvojčátka, ale na konci třetího měsíce o ně přišla.
„Podle lékařů jim přestala bít srdíčka. Můj tehdejší partner tuto situaci nezvládl a opustil mě. Musela jsem se tak vyrovnat s dvojí ztrátou,“přiznává pohledná žena.
Zatímco v době, kdy se ještě nechtěla vázat, se nápadníci jen rojili, najednou se rozhlížela marně. Až se objevil kolega její kamarádky František. Mělo to být rande „naslepo“. Nicméně kamarádka jí ukázala fotku, na které se jí moc nelíbil, a tak seznámení odložila na neurčito. Spontánně se ti dva setkali až za dva roky a první pohled hned vše změnil.
Téměř o sedm let mladší absolvent vysoké školy zakrátko uslyšel od partnerky radostnou novinu. Oba se na dítě těšili. Jenže v pátém měsíci lékaři zjistili, že plod v děloze neroste.
Syn nepřežil, napsala o tom knihu
„Samozřejmě jsem byla vyděšená. Nejprve jsem prošla všemi možnými genetickými vyšetřeními, ale vše se zdálo být v pořádku. Lékaři nakonec zjistili, že přestala fungovat placenta a chlapeček není vyživován tak, jak by potřeboval. Čili vlastně trpí hlady. To byl 24. týden, tedy hraniční doba k potratu. Lékaři nám nastínili několik variant řešení, ale ani jedna nezaručovala záchranu Sebíčka.“
V úvahu připadalo nechat všechno na přírodě s tím, že plod pravděpodobně zanedlouho zemře. S touto variantou byla spojena i další zdravotní rizika, která mohla snížit šance na další těhotenství. Nakonec už to nešlo odkládat, protože dítěti začalo selhávat srdíčko. 15. květ- na 2015 ho lékaři přivedli císařským řezem na svět.
Poslední pohled nezapomene
Matka věděla, že se musí připravit na nejhorší, takže se snažila o emoční odstup. S partnerem se dohodli, že když to špatně dopadne, někam odjedou, aby rozehnali největší příval smutku. Jenže chlapeček všechny překvapil. Hned po příchodu na svět, kdy neměl ještě vyvinuty ani plíce, se snažil nadechnout. Prvních deset dnů s ním byla matka v nemocnici, potom za ním i s otcem denně dojížděli. Sestřičky rodičům doporučovaly, jen ať na něj mluví, že o nich ví. Moc nevěřili, ale poslechli. I když byl chlapeček samá hadička a František s Ve- ronikou na něj mohli hledět jen přes sklo inkubátoru, měl se k světu. Zemřel ve chvíli, kdy už to nikdo nečekal.
„Rozloučil se se mnou takovým pohledem, který jsem v životě u nikoho neviděla. Zvláštníma očima dospělého se na mě hluboce a dlouze zadíval. Ani nemrknul, jako by mi sděloval, že to tak má být. V té chvíli mi předal tolik informací, které slovy nedokážu popsat. Věděla jsem, že budu v nejbližší době znovu těhotná a že se někdy opět shledáme. Nebyla jsem žádný ezoterik, ale v ten moment se ve mně něco zlomilo. Teď s jistotou vím, že úmrtí neznamená konec.“
Ten den se vracela domů s obavou, že přijde špatná zpráva. A ta skutečně přišla. Stav Sebastiána se náhle fatálně změnil. Když ho rodiče viděli naposled, už vypadal úplně jinak. „Když zemřel, brečely s námi i sestřičky. Byl to jejich miláček, nejmenší z miminek, která tam vypiplaly,“vzpomíná matka.
V nemocnici rodičům vrátili hračky a dali jim číslo na pohřební službu. Následovala série smutných činností a vyřizování. Kremace, vyzvednutí urny, rozptyl, návštěvy u psychologa...
„Někdo se v těžkých chvílích potřebuje vypovídat, já to měla naopak. Nevěděla jsem, co mám říkat, žádná slova mi nemohla pomoci. Ani vrátit Sebíčka. Takže to byly minuty ticha, které trvaly věčnost. První měsíc jsem nad sklenkami červeného vína usilovně hledala smysl toho všeho.“
Sebastián vážil při narození jen 450 gramů. Toho času nejmenší
novorozenec v pražské nemocnici Motol žil pouhých 70 dnů. Zvláštníma očima dospělého se na mě hluboce a dlouze zadíval. Ani nemrknul, jako by mi sděloval, že to tak má být. Veronika Jiránková
Měsíc po jeho narození syna nafotil Nadační fond N, který získává peníze na speciální péči pro nedonošená miminka. Fotku vidělo přes nadaci a sociální sítě během pár týdnů přes půl milionu lidí. Veronika chtěla, aby si každý uvědomil, jaké štěstí je přivést na svět zdravé miminko. I když na světě pobyl jen krátce, věřila, že svou bojovností může posílit rodiče ostatních nedonošených dětí. Pitva ukázala, že dítě podlehlo infekci, na kterou se nepřišlo.
Veronika Jiránková se nakonec pustila do psaní knížky, která před pár týdny vyšla v nakladatelství Jonathan Livingston. Má název 70 dní a autorka ji věnovala Nadačnímu fondu N. Lidé, kteří si ji prostřednictvím fondu koupí, zároveň přispějí na přístroje předčasně narozeným dětem. Veronice se pozvolna vrátila rovnováha. Je přesvědčena, že všechno má svůj důvod, i když ona se ho možná nikdy nedozví. A je znovu těhotná. Tentokrát to bude holčička a má se narodit první prázdninový den.