Králové jsou namyšlení, korunujte šaška!

Ukaždé opravdu velké země stojí za to pozorovat, jak se z plebsu rodí elity. Co je to za okolnosti, které určí, kdo zůstane v blátivé chatrči na předměstí a kdo usedne do královského paláce? Například čínský prezident musí být skutečný alfa samec. Je-li hlavou státu on, pak v zemi žije dalších 1,4 miliardy lidí, kteří jsou mu povinováni úctou. Pro jednotlivce představuje taková konkurence nevýhodu. Pro stát by naopak měla být přínosem – hledá-li se hlava ze všech nejpomazanější, lépe je volit z miliardy krků nežli z pár tisíců.

Ve Spojených státech kroutí hlavami 320 milionů krků a těžko tam hledat kluka, který by nechtěl jednou sedět v Oválné pracovně Bílého domu či létat v Air Force One. Od předminulých voleb to nemusí být jen kluci bílí, a dokonce už ani kluci.

Americká demokracie je vzorovým strojem na produkci elit, řeklo by se tedy, že s právě začínajícím předkolem prezidentských voleb bude celý svět sledovat hřejivou přehlídku majestátu, souboj ušlechtilosti, výkvět vzdělanosti, ohňostroj intelektu a elegance. Pravda, Washingtonovi nástupci bývali v historii různí a výběr kandidátů značně omezuje potřebná schopnost sesbírat miliardu dolarů na kampaň. Ještě nedávno však platilo, že i když si vítězové pletli v angličtině podobně znějící slova, v pracovní době zahýbali manželkám a lhali o tom před komisí, případně netušili, kde se rozkládá Evropa, byli to mužové stručně řečeno vybraní (v původním lichotivém, nikoliv hovorovém smyslu).

Při sledování letošních primárek není na první pohled cosi v pořádku. Přestože jsou teprve na začátku, nelze vyloučit variantu, že ve finále proti sobě stanou lidový šašek za republikány a americká Jana Bobošíková za demokraty. První je muž, jemuž by žádná soudná radnice nemohla svěřit do správy ani veřejné planetárium. Druhá je žena bez charizmatu, která coby bývalá první dáma ochotně plní roli „povinné“volební vycpávky, pro niž se může sotvakdo nadchnout a protivná je zpravidla i svým skalním fanouškům.

Po osmi letech rozpačité a slabé vlády demokrata by mělo být – vzhledem k dosud poměrně spolehlivému vyvažování sil – jasné, že v lednu příštího roku vstoupí do Bílého domu republikán, ať už jím bude kdokoliv. Proto lze pochopit, že si demokraté nechtějí vystřílet nejostřejší patrony. Velké rozpaky však budí přehlídka potenciálních republikánských vítězů. Straně, která má 247 kongresmanů, 54 senátorů, 31 guvernérů, 4 178 zákonodárců v jednotlivých státech a místo v Bílém domě „předplacené“, skutečně hrozí, že všechny ostatní převálcuje televizní bavič, z nehož učinilo respektovaného muže spíše dědictví po otci nežli vlastní tvorba hodnot.

Volí-li si Češi na Hrad podivíny, člověk si zanadává, vzpomene na Švejka a nijak zvlášť to neřeší. Prezident tady není tak důležitý, aby se ta trapnost nedala deset let přetrpět. Hrozí-li však, že utkání o „poslední velmoc“vyhraje Donald Trump, je třeba bát se o svět, jehož součástí je i Evropa.

O tomtéž světě se tím zároveň mnohé dozvídáme. Je to svět, kde demokracie a obsedantní důraz na co nejširší práva pro všemožně utvořené skupiny a menšiny zcela vymazaly smysl pro elitu, úroveň, vůdcovství. Vymazaly otcovský princip, který vede děti, aby vzhlížely ke zkušenostem, moudrosti a šarmu. Zrušily archetyp válečníka obdivuhodného svou vírou v dobro a pevností při jeho hledání. To vše nahradila touha prostého lidu po potvrzení vlastní nedostačivosti a malosti, po úlevné zábavě a vyhýbavém žertování.

Nechceš, aby nad tebe kdokoli vyčníval a připomínal ti tvou průměrnost? Korunuj šaška. Podobného, jakým jsi ty sám.