Řachanda, oběť televizních Vánoc
Divák se v kině musí ujišťovat, že není Štědrý den a že nesedí u televize. V titulcích stojí jméno koprodukční stanice Nova, lze tedy tipovat, že jí Řachanda obstará příští Vánoce.
Stokrát omleté postavy
Ale taková čistá radost jako loni Tři bratři to nebude, novinka kin připomíná spíš přebytek pohádkové velkovýroby pro sváteční Českou televizi. Počínaje vypravěčským komentářem, který jen zařizuje oslí můstky, a konče stokrát již omletými postavami propojenými horkými švy podivných činů bez logického motivu.
Nevyužitá sestava snů
Zlo už zase zastupuje hrabivý rádce, byť mu Bolek Polívka poskytuje pár osobitých kreací v povelech „pozor, pohov, větší pozor, větší pohov“. Mimochodem Polívka se tu sešel se synem Vladimírem a vůbec se dá mluvit o sestavě snů včetně tandemu zbrojnošů Oldřich Kaiser – Petr Čtvrtníček, bohužel však minimálně využitých. Zkušenější herci předvádějí skeče, mladí besídku; pro komický efekt pak všichni klopýtají, koktají, šišlají, případně pšoukají. A nejhůře je, když se jeden ze zlodějíčků dopouští sebekritické úvahy „oba jsme žili, jak se žít nemá“.
V kouzelném hvozdu slibovali tvůrci hejno fantastických bytostí jako z Avatara či Pána prstenů; ve výsledku jde o uhihňané pidižvíky, maškarního hejkala a toporně baletící slečny s luky a šípy natřené na zeleno. Domáckou tradici zastupují trpní královští rodiče, kořenářka vařící lektvar „z blínu proti splínu“, trapně pitvořiví princové na námluvách, komparzní lid na jarmar- ku, komparzní lid na turnaji, komparzní lid mezi kejklíři, zkrátka obvyklé výjevy z letních produkcí hradů a zámků.
Hlavně však Řachanda postrádá jasného hrdinu: každý je trochu hodný, trochu zlý, ve výsledku nezajímavý. K zlodějům, kteří by mohli skály lámat, se těžko přilne a polepšování protivné princezny přesně shrnulo dítě v hledišti: „Mami, to dělají s princeznou, aby byla hodná, že jo – ale proč?“
Průhledná účelovost
Podobných proč nasbírá spoustu i dospělý, co chvíli se sám sebe ptá po smyslu situace či dialogu. Načež kouzlem nechtěného postava lesní vládkyně, jako by snad měla v hledišti špehy, pronese lahodným hlasem Vilmy Cibulkové: „Ach, vy lidé! Jste samé proč a proč.“Zřejmě má v pohádce stačit, že postavy prostě jen tak existují, popocházejí, ruku v ruce mávají a občas mezi nimi proletí trikové světýlko.
Vzdáleně Řachanda připomene předloňskou pohádku, přesněji řečeno „trucpohádku“Kdyby byly ryby, která bezmála dadaistickou koláží vzdávala postmoderní poctu nesmyslu. Jenomže tam šlo o čitelný záměr, byť s rozpačitým výsled- kem, zatímco Řachanda je směsí tvůrčí nezkušenosti (scenárista Daniel Miňovský debutuje, režisérka Marta Ferencová má za sebou hlavně seriály), neviditelné dramaturgie a průhledné účelovosti.
Česká pohádka o rozmazlené princezně, dvou kamarádech a strašidlech z Černého lesa jde do kin pod názvem Řachanda. Ale k popukání moc není.
Oběť televizních Vánoc
Stala se zkrátka obětí televizních Vánoc, každoročních pohádkových dostihů, obětí ani první, ani poslední, ani horší, ani lepší. Jednou z řady těch, kterým chybí ne-li profesionální oponent, pak alespoň ono dítě, které se bezelstně ptá – proč? A ještě jeden omyl dědí Řachanda po některých předchůdkyních: že stačí pár chasníků na koních, aby si historka pro obrazovku zasloužila velké plátno.