Zapomenutý šampion

Mistr světa a vítěz Stanley Cupu Neckář se vrátil k hokeji. Trénuje děti

Přes 20 let je v zámoří, manželka je Kanaďanka, roky žijí na Floridě, proto není divu, že ani doma Stanislav Neckář nemluví se svými dětmi česky. Přesto je jeho čeština na rozdíl od mnohých jiných krajanů, kteří se usadili v Americe, bez jakéhokoliv akcentu a do jazyka ani nenaskakují anglicismy, což se stává i lidem, kteří žijí v Česku. Neckář říká: „Čeština se přece zapomenout nedá. Navíc trénuji v mužstvu jednoho Čecha, jehož rodiče tady žijí. Ten kluk mého mladého učí česky a i já jsem díky němu začal víc česky mluvit.“

NHL. „Tady je na malém prostoru tolik trenérů, to nemají ani v Kanadě. A hokej tady jde nahoru. Dřív, když zdejší mančafty vyrazily na sever, dostávaly 0:10, 0:15, dnes se vracejí jako vítězové turnajů.“

Vnímání hokeje se zkrátka změnilo. Například před deseti lety poznali Neckáře i další hráče Tampy na ulici jen opravdoví fajnšmekři. To se samozřejmě změnilo, ale přesto i dnes slyší: „Co hokej?“Ke změně pochopitelně přispěly úspěchy Tampy Bay v NHL. Tahle reklama přivádí na tréninky nové zájemce. „Dřív tady byl problém dát dohromady mančaft třinácti kluků. Teď už je to mnohem lepší, ale na Kanadu, kam jich přijde na nábor 200, stejně nemáme.“

Jen zpovzdáli Neckář sleduje český hokej, na internetu ho vždy za- ujmou články o někom z bývalých spoluhráčů ze zlaté Vídně. A těší ho, že většina z nich dělá do hokeje. Že je ale český hokej na ústupu, ví. „Za mých dob bylo v NHL sedmdesát osmdesát hráčů, dneska okolo 25. Zato hodně Američanů chce hokej hrát, kvalita stoupá.“

A jak se mu jako bekovi s 500 starty v NHL dívá na to, že tahle „profese“v Česku téměř vymřela? Nabízí vysvětlení: „I já, když jsem jako kluk hrál beka, tak jsem chtěl být útočník. Každý se vidí, že bude dávat góly, že se zviditelní. Vidím to i u syna, jenže kluci si neuvědomují, že dobrý obránce musí taky umět bruslit a pořádně nahrát.“

A pokračuje: „Často se v dětech zabíjí kreativita. Ke mně hodně chodí maminky z jiných týmů, že jim jejich syna dal trenér z útoku do obrany nebo naopak. Já jim říkám: To je dobře. První věc je, aby se naučili bruslit, protože to je dneska základ. A pak je v tréninku nechávám na postech rotovat. I bek se musí naučit udělat kličku a musí ji umět udělat pod tlakem. Kolikrát dám útočníka dozadu v rozhodujících momentech zápasu. Něco jiného totiž je, když je to 10:0, a něco jiného, když 3:3. Nemám problém, když

Úspěchy slaví Stanislav Neckář i jako trenér, jeho tým se stal šampionem Floridy. Na spodním snímku je pohled do útrob jeho luxusního kuřáckého karavanu.

něco zkazí, ale snaží se. Když ale něco zkazí a koukají do nebes, tak to se mnou mají těžké.“

S hokejem teď začíná i jeho mladší, šestiletý syn. Ani jeho nenutil, o bruslení si řekl sám. „Vždy děti musí samy. Vidím na některých rodičích, že kluky vodí a oni vlastně hrát nechtějí. Pak jim říkám, že jsou to vyhozené peníze i čas. Že by ten kluk mohl dělat něco jiného.“

Bubny zdědila dcera

Z jeho názoru jde poznat, že ho hokej zase pohltil. Že ho baví vychovávat, učit i vidět bezprostřední dětskou radost po vítězstvích.

A i Václav Prospal, který v Tampě rovněž trénuje mládež, o bývalém budějovickém parťákovi říká, že je na zimáku „pečenej, vařenej.“

I proto čtyřicátník Neckář už pět let neseděl za bicími, na které tak rád hrával. Ale nepráší se na ně! Teď do nich mydlí starší, čtrnáctiletá dcera. A Neckář, který má čtyři děti a říká o sobě, že se cítí jako autobusák, v ní vidí talent. „Hraje ještě na piano a zpívá.“

Talent k hokeji tedy podědili synové, dcera zase k hudbě.

Převezme jednou někdo i sbírku doutníků a byznys?