Restituční církevní tečka Před pár lety to bylo jedno z velkých volebních témat. Návrat církevního majetku v rámci restitucí. Mezitím církev dostala dvě třetiny pozemků a žádné velké zemětřesení se nekonalo.

Zpětně to vypadá jako naprostá samozřejmost, církev dostala už dvě třetiny pozemků, obraz Madony z Veveří odvezli ozbrojenci do Brna a zbytek… O tom už rozhodují soudy. Žádné politické zemětřesení se nekoná. A pokojně dohodnutou výměnu majetku na Pražském hradě označil kardinál Dominik Duka za jakousi tečku za restitucemi v sídle českých králů.

Skoro se nechce věřit, že církevní restituce byly jedním z témat, která hýbala českou politickou scénou a mnozí politikové se kvůli nim dokázali tak rozvášnit.

A nejen oni, ale i tisíce obyčejných lidí – těch potomků husitů, kteří mají jasno v tom, že církvi stačí Bůh, neboť je psáno: „Jdi, prodej vše, co máš, dej žebrákům a budeš mít poklad v nebi.“Zkrátka a dobře jsou přesvědčeni, že peníze ani majetek ke službě Bohu potřeba nejsou.

Dokonce se jednu dobu zdálo, že vítězství v restitučním sporu o majetek se pro církev promění ve zvláštní druh prohry – ano, navrátí se ztracené majetky, ale za cenu ztráty prestiže a úcty.

Jako by ovšem podobné majetkové kolotoče neměly v Česku svou tradici skoro stejně silnou jako křesťanství samo. Už husitské povstání přineslo takové změny vlastnictví, že současné církevní restituce proti tomu vypadají jen jako klukovská výměna suvenýrků (hádejte, zda církev byla tehdy vítězem, nebo poraženým).

A o církevní majetky šlo i za josefínských reforem. Tenkrát se s požehnáním samotného císaře kostely dokonce měnily v sýpky či byty.

Avšak pravý čas pustošení přišel pochopitelně až po druhé světové válce. Komunisté ničili a vyháněli, bořili a zabírali. A zabíjeli kněží. Útočili na samou podstatu, lidé měli věřit jen jim, nikomu jinému.

Současný návrat církevního majetku je tak mimo jiné i nápravou této obří historické křivdy. Možná právě proto dnes zůstávají komunisté nejsilnějšími a trvalými odpůrci církevních restitucí.

Zdá se však, že už jedinými. Církevní restituce jsou ostatně především jejich prohrou, byť hodně opožděnou.

A tak nepřekvapí, že někteří politici sociální demokracie, kteří na téma restitucí také jednu dobu vášnivě sázeli, dnes zkoumají úplně jiné výzvy. Jestli tahle změna priorit někomu ještě vadí, tak zase jen komunistům. Stačí se podívat na jejich stesky či výtky na adresu sociálních demokratů, že zapomněli na své sliby nebo že téma církevních restitucí vyměnili za spolupráci s lidovci ve vládě.

Možná tohle vše už nestojí za pozornost, protože jiné cesty opravdu nebylo. Ta směřující k církevním restitucím byla totiž vyšlápnuta v devadesátých letech a nic na tom neměnilo to, že od té doby se téměř všichni politikové ze všech stran toho tématu báli. Asi jako čert kříže, máme-li zůstat u tématu i ve volbě podobenství.

Jinými slovy, církev by si restituce alespoň části majetků s velkou pravděpodobností vysoudila, ale stálo by to nemálo prostředků i sil nás všechny a je jasné, že vítězem by nakonec nebyl nikdo.

Současné řešení, které se stalo součástí širší dohody spojené s koncem státního vydržování církve, je asi opravdu nejlepší cestou. Potvrdit to však musí teprve čas. Jestli se dnes ovšem zdá, že ano, je to i díky rychlosti, s níž mnozí politikové téma pustili k vodě.

Sociální demokraté, kteří proti restitucím kdysi bojovali, dnes hledají jiné výzvy.

Málokde zatím došlo k opravdu neřešitelným sporům. Někde se dokonce se zástupci církve představitelé místních samospráv dohodli dopředu. Například na tom, že místní kostel přejde do vlastnictví města a církev nebude žádat městské pozemky.

Převod tak unikátních památkových objektů, jako je zámek v Kroměříži či poutní kostel svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře, proběhl pokojně. Právě ten ku-