Turecko mezi šátkem a minisukní
Střet v Istanbulu
Na istanbulské letiště Kemala Atatürka na rozdíl od toho pražského jezdí metro. Cesta do centra, míst, kde se rozkládala středověká Konstantinopol, trvá padesát minut a svérázně seznámí s dnešním Tureckem. Na předměstích převládá tradiční muslimský oděv. Ženy mají šátky a nepříliš vzhledné dlouhé šaty, jaké se nosí na východotureckém venkově. Právě odtud totiž většina lidí posledních deseti patnácti let do Istanbulu přichází. Čím blíže centru, tím více přibývá zcela evropsky oblečených lidí, především mladíky a dívky kolem dvaceti let byste většinou od normálních Evropanů nerozeznali.
A když vystoupíte na Taksimu, tak si připadáte už jako ve zcela normální evropské metropoli, Londýně či Bruselu. Prostranství kolem pomníku zakladatele moderního Turecka Kemala Atatürka je považováno za istanbulský Václavák a odehrály se tam a stále odehrávají rozhodující momenty v historii moderního Turecka.
„Ano, Istanbul je do velké míry stále evropské město,“říká jeden západní diplomat, který si nepřál být jmenován. Popíjíme spolu pár stovek metrů od Taksimu docela slušné turecké pivo. Místo chipsů si k němu teď na jaře místní dávají pečené černé mušle, které se tu prodávají na každém rohu, podobně jako pečené kaštany.
„Podobně jako u vás v Praze je tu i ‚istanbulská kavárna‘, kterou prezident Recep Tayyip Erdogan pova- žuje za semeniště všeho zla, jako ten váš Zeman ‚pražskou kavárnu‘,“směje se diplomat při porovnání situace v obou zemích. Jeden velký rozdíl tu ale je, Erdogan nastartoval svoji zářnou politickou kariéru v roce 1994 jako primátor istanbulské megapole, která se dnes s téměř patnácti miliony obyvatel rozkládá na obou stranách Marmarského moře a Bosporu.
„Vyhrál tehdy díky obrovským předměstím chudých přistěhovalců z tureckého venkova a díky nim jeho strana AKP vládne dodnes,“dodává diplomat. „Ale zároveň je tu stále početná elita proevropské turecké inteligence a vzdělané mládeže, která je nešťastná z toho, kam se Turecko v posledních letech posouvá, a snaží se tomu stavět na odpor. Bohužel teď mají pocit, že je Evropa a EU kvůli utečenecké krizi prodaly,“dodává.
Turci už Unii nevěří
Být v Turecku novinářem se práci, kterou známe v Evropě, příliš nepodobá. Turecká vláda, kterou loni po opakovaných volbách sestavila znovu AKP, neboli Strana spravedlnosti a rozvoje, utahuje v posledních měsících šrouby. „Zestátnila“několik opozičních deníků a turečtí opoziční novináři musí považovat hrozbu uvěznění za téměř normální součást své práce.
„Zveřejníte moje jméno, nebo vám mám říci, co si opravdu myslím,“říká hned na začátku istanbulský novinář, s nímž se scházíme na čaji. „Pro nás znamená Evropa a evropská budoucnost Turecka naději na to, že se tu udrží demokracie, že tu zůstane zachována svoboda projevu, že se z nás nestane podobně nesvobodná země, jako je třeba Rusko nebo Čína,“vysvětluje, ale zároveň dodává, že vliv Evropy výrazně zeslábl.
„Většina Turků pořád chce do Evropské unie, ale zároveň už tomu tak úplně nevěří. Toho využívá Erdogan i jeho lidé a pod různými záminkami omezují dosavadní svobody a odkaz Kemala Atatürka. Rostoucího nacionalismu využívá vláda k tomu, aby se vypořádala s Kurdy nikoli dohodou, ale použitím síly. To, jak vidíme i na stále větším počtu atentátů, je obrovská tragédie a úplně špatný směr,“dodává. „Ale
Poslední budeme vzdorovat, budeme se snažit zůstat Evropou a budeme doufat, že nás v tom Evropa nenechá.“
O stovky kilometrů dál, v centru tureckého Izmiru, si člověk jako v Evropě připadá. Moderní centrum čtyřmilionové metropole egejského pobřeží Turecka už téměř zakrylo stopy po tom, že ještě před sto lety se toto město jmenovalo Smyrna a bylo řecké. „Jsme ale přesto hrdí na naši minulost multikulturního města,“říká místní student Hüseyin, když se scházíme v kavárně u bývalé židovské nemocnice. „I proto je Izmir baštou opozice a můžete se tu cítit daleko svobodněji než třeba v Ankaře.“
Duch Západu se také stále udržuje v armádě, která přes snahy AKP si ji plně podmanit zůstává jedním z pilířů proamerické a proevropské části turecké společnosti. Kapitán Murat Yilmazarslan, velitel izmirské základny Turecké pobřežní stráže, o řeckých námořnících zásadně mluví jako o „našich řeckých přátelích“. A síly NATO, které operují v Egejském moři, vnímá jako „přátele a spojence“.
Evropa to úplně není, ale stát, kde vládne islám, také ještě ne. Dnešní Turecko je méně západní a evropské, než bylo před deseti lety, ale prozápadní Turci boj o směřování země ještě neprohráli.
Pivo vedle čisté vody
Ale ani hlavní město Ankara, která už má dnes také přes čtyři miliony obyvatel, nepůsobí dojmem „islámského města“. Kousek od parlamentu je čtvrť barů, hospod i striptýzových klubů, kde se dlouho do noci popíjí nejen pivo, ale i tvrdý alkohol. A kde je plno dívek v tričku a džínách a občas i v minisukních. Hned v sousedství jsou ale restaurace, kde se k jídlu popíjí pouze čistá voda a část žen má na hlavách šátky.
„Ankara je tolerantním městem,“ujišťuje recepční hotelu Sheraton dvojici Američanů. „Za oblečení vás tu nikdo kritizovat nebude,“dodává.
Část politiků vládní strany AKP však bere náboženství vážně. Na tiskovou konferenci s poradcem premiéra Murtazaou Yetisem přicházejí do sálu asistentky úřadu v šatech, šátcích a nenalíčené, jak se na správné muslimky sluší a patří. Náhle si jako v zemi, která se chce stát členem EU, přestanete připadat. A vzpomenete si na slova istanbulského novináře: „Naše evropské a sekulární Turecko prohrává. Ale ještě neprohrálo.“