Rakouská tečka za koncem starých časů střední Evropy
Když se nadává na střední Evropu, Rakousko se z ní z nepochopitelného důvodu pořád vynechává. Zvlášť teď, když se s povytaženým obočím nebo rovnou chmurnými předpověďmi o zániku demokracie hovoří o politické situaci v Polsku či Maďarsku, hodnotí se poslední volby na Slovensku, anebo se naříká nad konáním českého prezidenta, se tváříme, jako by šlo o jeden velký postkomunistický prostor.
Přitom Češi, Slováci i Maďaři toho mají historicky i mentálně daleko víc společného právě s Rakouskem než s Polskem. A konečně, i zde, v této stabilní zemi s léty prověřenou demokracií západního typu, což ve vídeňském podání především znamená na věky rozdělené pašalíky pro reprezentanty dvou tradičních politických stran, sociálních demokratů a lidovců, se začíná něco dít.
Rakušané budou za necelé tři týdny volit prezidenta. Vše nasvědčuje tomu, že se chystá velká politická změna a v úřadě poprvé nezasedne reprezentant jedné ze dvou zmíněných dominantních stran. Rakouský prezident má veskrze formální postavení, ale volí se přímo. Byl to právě rakouský příklad, který se zmiňoval v debatách o zavedení přímé volby na Slovensku a posléze v Česku jako ukázka toho, že prezident se může volit přímo a nic to nezpůsobí, i když dotyčná země nemá prezidentský systém.
Je pravda, že až na rok 1986, kdy ctihodní rakouští občané zvolili do čela země špičkového diplomata a bývalého důstojníka SA Kurta Waldheima, volba prezidenta nikdy nic významného nezpůsobila. Tehdy však položila vládu a na nějakou dobu uvrhla zemi do mírné diplomatické izolace (Waldheim měl třeba zakázaný vstup do USA). Především však přiměla Rakušany, aby konečně vedli pořádnou celospolečenskou debatu o své roli za druhé světové války.
Průzkumy před letošními volbami překvapivě vede dlouholetý lídr rakouských Zelených Alexander van der Bellen, který se v druhém kole ocitne buď s nezávislou kandidátkou Irmgard Grissovou, nebo, což by byla větší legrace, s pětačtyřicetiletým kandidátem opozičních Svobodných, nepřesně řazených k ultrapravici, Norbertem Hoferem.
Už jeho účast ve druhém kole, nemluvě rovnou o vítězství, by vyvolala mezinárodní skandál a pohřební řeči o evropské demokracii. Přitom se jen mění preference voličů.