Velká čínská zeď okolo Hradu Kvůli bombastické návštěvě čínského prezidenta se zavíraly části města. To jsme naposledy zažili, když přijel ruský vládce Leonid Brežněv. Opravdu byly stovky demonstrantů takovou hrozbou? Nebo si jen prezident Zeman nechtěl n
Těšil jsem se, že si na Velikonoční pondělí přispím. O den dříve nás dávní zákonodárci připravili o jednu hodinu spánku pod průhlednou záminkou, že ji koncem podzimu zase vrátí. Věřte tomu, rozjímal jsem v polodřímotě, když mě vzbudil hluk helikoptér kroužících nad mou hlavou. Procitl jsem do reality dne, kdy Českou republiku poprvé navštívil čínský prezident.
Popravdě řečeno, cítil jsem se na historickou návštěvu připraven. Po celý předchozí týden se nehovořilo téměř o ničem jiném. Si Ťin-pching se probíral doma, v práci, na ulici i v neděli na pivu. Dozvěděl jsem se leccos o jeho původu, životě a ideovém profilu, stejně jako o historickém významu připisovaném návštěvě a jejímu programu hlavou českého státu.
Pak začali přicházet přátelé aktivisté s návrhy nejrůznějších iniciativ, k nimž jsem se měl připojit já osobně anebo Knihovna Václava Havla. Někteří chtěli, abychom protestovali proti návštěvě samotné, jiní si přáli odsouzení „kolaborace s čínským totalitním komunistickým režimem“a někteří navrhovali, abychom prohlásili, že neuznáváme územní celistvost Číny.
S trochou lítosti jsem odmítl. Možná jsem si nebyl úplně jistý, zda by tak radikální prohlášení neotřásla samotným režimem v Pekingu s nepředvídatelnými důsledky pro více než miliardu čínských občanů. Jako bývalý diplomat jsem si byl též vědom, že čínský prezident běžně navštěvuje celou řadu zemí, demokratické v to počítaje, že v současném čínském politickém uspořádání se mísí prvky komunistické ideologie a totalitní kontroly nad společností s elementy dravého kapitalismu a bezbřehého pragmatismu a že územní celistvost Číny uznává nejen naše vláda, ale naprostá většina členských států OSN.
Na druhé straně a ve shodě s mnohými jinými zůstávám přesvědčen, že základní lidská práva – právo na život, základní míru svobody a lidské důstojnosti – jsou hodnotami, po kterých přirozeně touží lidé všude na světě bez ohledu na geografické a kulturní rozdílnosti. Stejně tak jsem přesvědčen o nutnosti rovnoprávnosti států v mezinárodním styku bez ohledu na jejich velikost a význam.
Přicházejí-li tedy čínští soudruzi, aby nás seznámili s vymoženostmi a půvaby jejich způsobu života, předpokládal bych, že tak učiníme i my a poukážeme přitom na to, že se neumíme smířit s masovým útlakem, věz- něním politických odpůrců, obchodem s lidskými orgány, dětskou prací, popravami v masovém měřítku a upíráním práv na kulturní svébytnost celým národům. Podle toho, co vím, tvoří tato problematika i součást – byť čínskému sluchu jistě nelibou – prezentace státníků řady demokratických zemí při návštěvách Číny, či naopak při přijímání čínských státníků v jejich domovských zemích. Doufal jsem, že tak tomu bude i u nás. Také z tohoto důvodu jsem se připojil k řádně ohlášené pokojné demonstraci, která měla za cíl upozornit na problémy dodržování lidských práv v zemi našich návštěvníků.
Nepodceňuji důležitost dobrých styků mezi státy pro obchodní výměnu a investice do ekonomiky. Všechny vyspělé státy se snaží získat přístup na rychle se rozvíjející čínský trh a odčerpat tamní obrovské finanční přebytky v podobě investic do vlastního hospodářství. Není mi ale známo, že by poukaz na přetrvávající problémy v oblasti lidských práv v Číně či občasná návštěva dalajlámy viditelně uškodily obchodu mezi Českem a Čínou, který plynule vzrostl z 10 miliard korun v roce 1993 na zhruba pětatřicetinásobek této sumy v současnosti. Stejně jako nevím nic o tom, že by tytéž jevy poškodily obchod mezi Velkou Británií a Čínou, který neustále roste a v současnosti představuje objemem závratnou sumu přesahující 2 biliony korun.
Dalajláma jezdí i do Londýna
Pravidelné návštěvy dalajlámy v Londýně, pokud vím, nezabránily Si Ťin-pchingovi projet se ve zlatém kočáře britské královny, který tak toužebně vzpomenul český prezident při vítání hosta. „Čínská lidová republika si člověka, který se jí nebojí a dovede jí říct, co si myslí, váží víc než toho, kdo z ekonomických důvodů škrtá jednotlivé věci ze svých přípitků,“poznamenal Václav Havel před dvaceti lety.
Jako někdejší velvyslanec mám i určitou zkušenost se státními návštěvami v jiných zemích a s jejich přijímáním u nás. Podílel jsem se na přípravě a průběhu tří státních návštěv amerických prezidentů v Praze, doprovázel jsem českého prezidenta během mnoha návštěv v zahraničí a byl jsem svědkem desítek státních návštěv ve Washingtonu, Londýně i Jeruzalémě. Bezpečnostní opatření, zvláště v dnešní nejisté době, tvoří jejich nedílnou součást všude na světě, Česko nevyjímaje.
Od dob Leonida Brežněva jsem však nezažil návštěvu, při níž se uzavíraly celé části města, zastavovala se na celý den nejen automobilová, ale i veřejná doprava a řádně ohlášenému veřejnému shromáždění bylo těžkooděnci zabráněno v přístupu na Hradčanské náměstí, a to i v době, kdy zahraniční host na Hradě nepobýval.
Naopak mnozí si jistě pamatují chvíle, kdy při návštěvě Prahy německý kancléř Helmut Kohl zamířil mezi protestující demonstranty, aby jim potřásl rukou, kdy se americký prezident George H. W. Bush ve společnosti Václava Havla pohyboval mezi občany na Václavském náměstí, kdy se prezident Bill Clinton zastavoval s fanoušky před klubem Reduta na Národní třídě či kdy se prezident Obama na Hradčanském náměstí zdravil s mladým chlapcem uprostřed davu stovek lidí.
Hlavně žádný kontakt s lidmi
Nic takového se při návštěvě čínského prezidenta u jeho českého „osobního přítele“nepřihodilo a přihodit nemohlo. Jeho hostitelé spolu s bezpečnostními složkami dohlédli nejen na to, aby vzácný host nepodstupoval riziko blízkého kontaktu s obyvateli země, kterou navštěvuje, ale aby nebyl ani vystaven rušivému pohledu na občany demokratické země, kteří chtěli vyjádřit svůj názor na otázky svobody, tolerance a dodržování lidských práv.
Pomáhal jim v tom značný počet mladých Číňanů obou pohlaví, kteří se zřejmě šťastnou náhodou zčistajasna zjevili v Praze pár dní před návštěvou, aby stejně náhle zmizeli pár hodin poté, co boeing čínského prezidenta odstartoval směrem do Washingtonu. Pokud to byli turisté, rozhodně se tak nechovali. Na povel o něco starších krajanů zakrývali při průjezdu Si Ťin-pchinga protestní transparenty podél cesty, které by mohly vyvolat jeho nelibost, napadali nejen demonstranty, kteří chtěli vyjádřit svůj občanský postoj, ale dokonce i velikonoční koledníky. A na pražské Kampě vytvořili živou obdobu Velké čínské zdi, aby zabránili domácím přiblížit se byť na dohled k Lichtenštejnskému paláci, kde čínský prezident jednal.
Jako by s příletem hosta navštívila Česko i politická kultura, která v Číně dosud přežívá, kterou však občané této země odmítli nadále snášet před 27 lety. Jako by přinejmenším na tři dny přestal platit základní zákon této země, který v článcích 17 a 19 Ústavní listiny zaručuje svobodu projevu a právo svobodně se shromažďovat, které může být omezeno pouze zákonem, „... jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, ochranu veřejného pořádku, zdraví, mravnosti, majetku nebo pro bezpečnost státu“.
Ohrožovalo snad pár stovek lidí, kteří se pokojně shromáždili, aby vyjádřili svůj názor, práva a svobody druhých? Představovali snad nošením transparentů a tibetských vlajek hrozbu veřejnému pořádku? Zdraví, mravnosti či majetku? Anebo takové shromáždění ve vzdálenosti více než sto metrů od neprodyšně uzavřeného a přísně střeženého Hradu, na kterém v té chvíli žádný zahraniční host nepobýval, ohrožovalo bezpečnost státu?
Nic o tom nesvědčí a nic takového nikdo ani netvrdí. Spíše se zdá, že český prezident si nechtěl nechat zkazit svůj velký den pohledem na nechápavé spoluobčany, kteří nesdílejí jeho obdiv k metodám vlády používaným v říši středu a jeho na odiv dávanou radost, že jsme se konečně vymanili z područí Evropské unie a Spojených států. Hlava českého státu se zkrátka nechala inspirovat svým mocným návštěvníkem a nařídila proměnit Hradčanské náměstí v náměstí Nebeského klidu. Pokud se s tím smíříme, nedivme se, co přijde příště.