Učím seniory říkat šmejdům NE!
Proč jsou důchodci snadným terčem podvodníků? Psycholožka Romana Mazalová vysvětluje příčiny zranitelnosti seniorů i to, jak je školit proti šmejdům.
Při zrodu známého dokumentu Silvie Dymákové Šmejdi o nekalých praktikách na předváděcích akcích stála psycholožka Romana Mazalová coby spoluautorka trochu v pozadí. Připadla jí však důležitá úloha experta, který vysvětluje, jakými technikami prodejci manipulují s důchodci a proč se jim to právě u starších lidí tak daří. Nyní objíždí republiku s „tréninkovým“divadelním představením proti šmejdům.
Jak se zrodila vaše spolupráce se Silvií Dymákovou na filmu Šmejdi?
Šťastnou shodou okolností. Začalo to tím, že jsem už v roce 2010 ze studijních důvodů navštívila jednu předváděcí akci. To, čeho jsem byla svědkem, mi vyrazilo dech. Chtěla jsem upozornit na to, co se každý den odehrává za zavřenými dveřmi sálů kulturních domů. A o čem má málokdo tušení. První rozhovor, který jsem tehdy dala právě MF DNES, spustil lavinu dopisů. Oslovilo mě i několik dokumenta- ristů s tím, že je téma nadchlo a chtěli by o něm točit. Mezi nimi také Silva.
Proč jste si vybrala právě ji?
Sice mi přiznala, že s dokumenty nemá zatím žádnou zkušenost, ale se svou babičkou už pár předváděček navštívila. A to, co viděla, ji rozčililo stejně jako mě. Řekla mi, že chce natočit film, který seniorům lidsky a srozumitelně odhalí pravou tvář onoho zvráceného divadla, kterému jeho aktéři říkají předváděcí akce. Po naší první schůzce mi bylo jasné, že si rozumíme jak lidsky, tak v tom, jakým stylem téma natočit.
Kdo vymyslel ono trefné pojmenování Šmejdi?
Poprvé tak prodejce z předváděček označil kuchař Roman Vaněk, který v tom dokumentu testoval prodávané hrnce. A hned se to ujalo.
Specializujete se na psychologii reklamy a marketingu. Čím vás zaujali zrovna senioři?
Předváděcí akce s mou specializací velmi úzce souvisí. Spojují v sobě obecné psychologické principy, prodejní strategie a vlastně jsou ukázkou mistrně zvládnutého řemesla, byť v tomto případě eticky pochybného.
Napsala jste i scénář vzdělávacího projektu pro seniory Nedáme se. Proč sázíte právě na divadelní produkci?
Myslím, že divadlo působí svojí formou na obranné mechanismy seniorů. Když
E Sse jich zeptáte, jestli by si něco koupili na předváděcí akci či od podomního prodejce, drtivá většina se dušuje, že ne. Ovšem realita ukazuje opak. Je to tím, že senioři o rozhodnutí nic nekoupit uvažují v klidu. Tedy pragmaticky a logicky. Hůř odolávají emocionálnímu tlaku. Pokud chceme, aby i v těchto vypjatých situacích dokázali zboží odmítnout, je potřeba to s nimi nacvičit. V divadle je proto vystavujeme naprosto autentické situaci. Prodejce-herec je na seniory chvíli milý, chvíli zvyšuje hlas, nutí je k podpisu a každý z přítomných si nacvičuje říkat jasné NE.
Nebylo by jednodušší seniory přesvědčit, aby na žádné předváděčky nejezdili? Co je tam nejvíc táhne?
Moje diplomantka Maria Vingárková ve svém průzkumu zjistila, že senioři berou tyhle akce nejčastěji jako výlet (43 %), oceňují, že se dostanou do společnosti vrstevníků (16 %) a že se seznámí s moderními technologiemi (10 %). Pouhého půl procenta z nich uvedlo, že si jeli na akci něco koupit. Jenže ve skutečnosti tak učinily skoro tři čtvrtiny seniorů. Navíc hodnota onoho zboží se téměř vždy pohybovala v řádech tisíců až desetitisíců korun.
Bylo těžké pro váš záměr získat spolupracovníky a herce?
Rolí prodejců se ochotně ujali čtyři herci královéhradeckého divadla Jesličky. Mojí úlohou v projektu je psychologicky rozebrat použité techniky a nacvičit odmítnutí. Jezdí s námi i zástupce policie, který seniory upozorňuje na konkrétní nebezpečí v daném kraji a zároveň je připraven přijímat podněty od těch, kdo se už stali obětí trestné činnosti, ale báli se či styděli se to oznámit.
Kolik představení se už uskutečnilo a co plánujete dál?
Máme za sebou šestnáct představení, pro letošní rok jsme jich zatím slíbili zhruba stejně, ale podle zájmu jich může být i víc. Kromě osvěty se snažíme také o to, aby čas prožitý s naším divadlem zanechal v lidech pocit příjemně stráveného dopoledne. Zároveň je to velmi interakční, není to tak, že přítomní jen sedí a poslouchají.
Jak reagují?
Někdy přímo roztomile. Vzpomínám si třeba na moment, kdy si po skončení představení počíhaly tři starší paní na zástupce policie a jedna z nich ho pak laškovně oslovila: „Pane poručíku, nehodil byste nás domů? My ještě nikdy nejely v policejním autě.“Policista reagoval s určitým překvapením: „Co prosím? A kam potřebujete?“„No do pečovateláku, přece,“odpověděly seniorky v salvě smíchu. Zda je tam skutečně svezl, si nechám pro sebe.
LMáte nějakou zpětnou vazbu, jestli senioři po vašem „tréninku“dokážou prodejcům lépe odolat?
Samozřejmě mě to zajímalo, takže jsme udělali experiment. Skupinu sto třiceti vyškolených seniorů jsme doplnili stejně velkou skupinou náhodně vybraných seniorů, kteří naše představení neviděli. Dobrovolníky, studenty sociální patologie královéhradecké univerzity, jsme loni po náležitých instrukcích vyslali k oběma skupinám domů, a to s výhodnou vánoční nabídkou. Pak se spočítalo, kolik z navštívených seniorů ji bylo ochotno akceptovat. Ti, co prošli vzdělávacím programem, odolávali prodejci 2,5 krát úspěšněji než ti z druhé skupiny. Což je opravdu pěkný výsledek.
Které triky a metody se „šmejdům“nejvíce osvědčily?
Popis používaných technik by vydal na celou knihu. Jádrem jsou dvě věci: první je zmíněný útok na emoce. Tedy snaha dostat seniory do emocionálního na-