Adios, siesta. Španělé přijdou o polední pauzu

Tradičnímu španělskému „zdřímnutí po obědě“zvoní umíráček. Španělská vláda připravila zákon, který s ním nepočítá. V současnosti jsou Španělé v práci zpravidla od devíti hodin ráno až do osmi večer, v čemž je započítán čas na siestu – dvě až tři hodiny volna na oběd. Vládní návrh předpokládá, že normální pracovní doba bude končit v šest večer. Bez siesty.

Očekává se, že se Španělé vzdají dlouhého poledního volna bez nostalgie. Nyní ho tráví především hodně dlouhým obědem a pak nakupováním – velké obchodní řetězce si totiž na siestu nehrají.

Siesta byla kdysi dávno zavedena především proto, aby si zemědělští dělníci mohli odpočinout v době největšího horka. Ale časy, kdy bylo Španělsko především zemědělskou zemí, jsou už dávno pryč. A navíc sklizeň oliv, klíčové plodiny na horkém jihu, probíhá v období od října do ledna, kdy už si země veder moc neužije.

Národ se spánkovým dluhem

Zrušení siesty má však hlavně ekonomické a společenské důvody. Práce „bez přestávky“by měla pomoci zvýšit produktivitu, která je v zemi velmi nízká, ale zároveň i odstranit negativní efekt, který má dlouhý pracovní den na zdraví a rodinný život. Lidé se totiž nedostanou domů dříve než v osm hodin večer, večeří pozdě a do postele jdou taky pozdě – v létě obzvlášť. Výsledkem je, že Španělsko je občas označováno za „národ se spánkovým dluhem“.

A jak je to s dětmi: škola de facto kopíruje pracovní den, i když samozřejmě ne v celé délce. Děti mají polední přestávku zhruba od půl druhé do tří odpoledne a pak se učí až do pěti hodin. Má to spoustu negativních dopadů. Například rodiče, kteří si nemohou dovolit školní stravování (a těch nyní hodně přibylo), musí během dne zajít či zajet do školy celkem čtyřikrát.

A zbývá ještě tříhodinová „meze- ra“mezi koncem vyučování a koncem pracovní doby. Pokud nejsou k dispozici prarodiče, musí rodiče platit za družinu. Zároveň průzkumy ukazují, že zatímco španělské děti tráví ve škole podstatně více času, než je evropský průměr, znalosti mají horší než průměr.

Pracující rodiče se snaží vyjednat si flexibilní pracovní dobu či domlouvat si práci domů, aby neměli zcela rozbitý týden. Ale ani ve Španělsku to zaměstnavatelé nevidí rádi – kultura „calentando silla“(zahřívání židlí) má v zemi tuhé kořeny. Siestu si tak skutečně vychutnávají především španělští nezaměstnaní, kterých je v zemi se 47 miliony obyvatel na pět milionů – a těm ji stejně žádný zákon nevezme.

Sáhne se i na Frankův čas

Španělská vláda přichystala pro občany ještě jednu (kontra)revoluci v denním rozvrhu – čas se posune o jednu hodinu zpět.

Až do roku 1940 bylo Španělsko ve stejném časovém pásmu jako Británie a Portugalsko – nebylo ani divu, když nultý, takzvaný Greenwichský poledník prochází východním cípem země.

Během druhé světové války však Španělsko, ale i Británie a několik dalších zemí posunuly čas o hodinu napřed – srovnaly si tak čas s nacistickým Německem. To mělo za cíl maximalizovat výrobu a umožnit lidem dostat se domů, než nastane doba válečného zatemňování, při němž se nejen zatahovala okna roletami, ale i zhasínalo pouliční osvětlení.

Po válce se Británie a Portugalsko ke svému „starému dobrému“času vrátily, nikoli však Španělsko, kde dál vládl fašistický diktátor Franco – a zůstalo to tak i poté, co Frankův režim skončil. To vedlo k tomu, že téměř vše se ve Španělsku děje už sedmdesát let o hodinu později, než je přirozené. I tomuto efektu přičítají odborníci vinu za španělskou „nevyspalost“.

A v době, kdy si ze španělského pobřeží udělali Britové de facto penzion, by je asi potěšilo, kdyby si při příjezdu do Španělska nemuseli přeřizovat hodinky.