„Bez dochvilnosti nemůžete uspět“
Naprostá většina přistěhovalců, s jejichž dětmi se André Meral během práce v sociálním centru Morus 14 pravidelně setkává, nemá práci a žije ze sociálních dávek. „V současnosti jsou nejvyšší možné dávky 400 eur na osobu na měsíc, pro děti je to o něco méně, a k tomu úřad zaplatí nájem. A pokud si sečtete takový příjem rodiny se čtyřmi dětmi, pak z toho můžete velmi pohodlně žít – to už je jako plnohodnotný příjem,“dodává André Meral.
Není tedy nastavení sociálního systému demotivující?
Může to být jedna z příčin současného stavu. Děti vidí, že rodiče celý den nic nedělají, občas si zajdou popovídat se sousedy, případně udělají nějakou práci načerno, a to je samozřejmě špatně. Dám vám příklad. Jeden z mých bývalých žáků, kterému bylo čtrnáct let, mi jednou řekl, že se chce stát profesionálním fotbalistou. A já se ho zeptal – to je hezké, ale proč tedy nechodíš do nějakého klubu trénovat? A on mi na to odpověděl – protože oni trénují, i když je špatné počasí, zima a déšť. Vůbec nechápal, že aby něčeho dosáhl, musí také něco obětovat, v tomhle případě svůj čas a pohodlí. Ale pokud neustále vidíte, že peníze přesto přicházejí, také se vám nebude chtít.
Snažíte se návyky dětí změnit mimo jiné tím, že trváte na přesném dodržování času. Proč?
Ano, dochvilnost a dodržování času je zásadní. Těmto dětem zcela chybí pojetí řádu a struktury. Musí se to učit. Pokud se řekne, že schůzka bude ve čtvrtek ve tři hodiny, pak opravdu musí být ve čtvrtek ve tři hodiny. Nemůže se přece stávat, že hodinu předem přijde esemeska: „Dneska nepřijdu, moje teta se vdává.“Pokud se děti bez omluvy nedostaví do pěti minut po dohodnutém termínu, voláme rodičům a říkáme jim, že tohle není v pořádku. Že tím děti dávají najevo, že k nám nemají respekt. Přesně tohle jsou základy společenského soužití, které jsou nezbytné i pro další studium nebo zaměstnání. Rodičům také dáváme podepsat prohlášení, že dohlédnou na to, aby jejich děti na schůzky opravdu chodily. Ale samozřejmě dětem také pomáháme s domácími úkoly, s přípravou na písemky a píšeme s nimi referáty. Pro mnohé rodiče z těchto zemí totiž vzdělání není nijak důležité a o to, jak se jejich dětem daří ve škole, se nezajímají.
Čím si takový nezájem rodičů vysvětlujete?
Zčásti možná tím, že jsou zvyklí na to, že v zemi jejich původu děti vychovává de facto celá vesnice, což tady nefunguje. Ale sám také nevím. Občas se sám sebe ptám, o čem se vůbec v těch rodinách mezi sebou baví, když se ani nezeptají na to, co se dělo ve škole. Rodiče sami mají nedostatečné vzdělání a často se ani nenaučili pořádně německy.
Co rodiče dětí na vaši práci v komunitním centru říkají?
Občas s nadsázkou říkám, že kdyby si uvědomovali, co s jejich dětmi děláme, přestali by je k nám posílat. My se je totiž snažíme vychovávat k samostatnosti, naučit je přemýšlet a otevřít jim obzory. To je opak toho, s čím se setkávají doma. Přesto za námi rodiče často chodí sami, máme teď víc zájemců než dobrovolníků. Slyšel jsem také, že se stalo skoro módou, aby rodina měla vlastního dobrovolníka. Ti, kdo ještě žádného nemají, chtějí také jednoho. Takže na jednu stranu jsou rádi. Na druhou stranu si stále neuvědomují, co pro ně děláme. Stačí, aby se odstěhovali o pár bloků dál, dojít k nám do klubovny pak trvá třeba o deset minut déle, a to už se jim nechce. Už se stalo, že přerušili veškerý kontakt, ani se nerozloučili, změnili si telefonní číslo, jak to ostatně často dělají, a nikdo už o nich neslyšel. Naši dobrovolníci z toho byli smutní, ale tak to prostě je.
— Jana Šafaříková