PX 899,33 1,70 -14,43 % Ochrana zvířat jako byznys
Soukromý kapitál se v Keni podílí na ochraně přírody. Buduje turistickou infrastrukturu mimo území národních parků a tím pomáhá jak venkovanům, tak žirafám, lvům či nosorožcům
Kráva je tvor, kterého byste na keňském safari potkat neměli. Rangeři pastevce s jejich stády od hranice parků ženou, aby dobytek nevypásal trávu divokým býložravcům. Jenže v rezervaci Ol Pejeta se dlouhorohý skot pase po boku zeber a antilop a občas některý ze slabších kusů padne za oběť lví smečce. Skupina turů blokující cestu autu s turisty je živoucím důkazem toho, jak se soukromý kapitál pustil do ochrany přírody ve snaze na tom vydělat.
„Krávy v omezeném počtu divokým zvířatům pomáhají tím, že paradoxně trávu důkladněji spasou. Hned tam totiž vyraší čerstvá, kterou mají rády zebry, antilopy a další,“vysvětluje Daniel Mwaniki, který má v Ol Pejetě pod palcem rangery střežící rezervaci.
„Kromě toho se na ně víc chytají klíšťata, kterých je každý týden zbavíme, takže tím před nemocemi lépe chráníme ostatní nedomestikované druhy,“objasňuje, proč soukromá rezervace na rozdíl od státem spravovaných národních parků skot na svém území nechala.
Ostatně dobytek hlídaný nomádskými bojovníky byl běžnou součástí savany dávno předtím, než do Keni dorazili kolonialisté. Při zakládání chráněných oblastí, kterých je s různým statusem ve východoafrické republice 44, jej však i s jeho lidskými majiteli vyhnali z nejcennějších částí, aby stračeny nezacláněly turistům při fotografování atraktivních druhů.
Společně proti pytlákům
„Až do roku 1989 tady byl obyčejný ranč soustředěný na produkci hovězího masa. Tehdy se ale majitelé rozhodli, že dosud nežádaná početná divoká fauna může jako tahák na turisty vydělat víc. Bylo to především obchodní rozhodnutí,“říká Elodie Samperová z marketingového oddělení Ol Pejety.
Od té doby se rezervace stala špičkou v oboru. V ochraně nosorožců měla tak dobré výsledky, že právě do ní byly z Dvora Králové přemístěny poslední žijící exempláře nosorožce tuponosého severního v marné naději, že se rozmnoží. „Vyděláme si na sebe. Náš roční provoz vyjde na šest milionů dolarů. Sedmdesát procent pokryje vstupné a služby našich průvodců. Další příjmy máme z dobytka a také pěstujeme obilí. Samozřejmě důležitým zdrojem jsou i peníze od dárců, především na nosorožčí projekty,“popisuje Samperová hospodářskou stránku.
Zvířata se daří chránit i proto, že z nich má zisk 56 tisíc obyvatel osmnácti vesnic nacházejících se do pěti kilometrů od rezervace. Lidé je budou brát jako nepřátele, pokud nebudou vědět, že mají z nebezpečných sousedů nějaký benefit.
„Stavíme pro místní lidi školy, zavádíme vodu, připravujeme zdravotní projekty, pro děti i dospělé děláme školení o životním prostředí a škodlivosti pytláctví,“líčí Mercy Njeri Waithirová, která má v Ol Pejetě na starosti vztahy s komunitami. Na oplátku od nich chtějí, aby v rezervaci o rozloze 360 kilometrů čtverečních nelovili a rangerům hlásili, pokud by v její blízkosti spatřili podezřelé lidi.
„Všichni znají číslo na naši horkou linku, kam mohou nahlásit pytláka. Spolupráce po čtvrtstoletí praxe funguje výtečně,“vysvětluje třicátnice Waithirová, proč je Ol Pejeta pro nosorožce jedním z nejbezpečnějších míst ve východní Africe.
„Na totéž číslo lidé volají, když vidí, že jsou sloni moc blízko plotu nebo když ho prorazí. Rangeři v autech pak slony zahánějí nazpátek. Snažíme se konfliktům se zvířaty co nejvíce předcházet, a tak učíme vesničany, které plodiny poblíž plotů nepěstovat, aby slony nelákaly,“dodává.
Se lvy ani dalšími šelmami nemají sousedi Ol Pejety problémy, protože mají dostatek potravy uvnitř rezervace. Největšími potížisty jsou paviáni, kteří vždy vynaleznou nový způsob, jak se přes průběžně vylepšované ploty dostat a pochutnat si na úro- dě venkovanů. Spolupráce se dokonce už dostala tak daleko, že Mwanikiho rangeři a jejich vycvičení psi komunitám přijdou na pomoc v případě, že je potřeba vypátrat zloděje jejich dobytka.
Státní versus soukromé
Ol Pejeta byla jedna z prvních „conservancy“, které se v Keni objevily. Toto anglické slovo, které překládáme jako rezervace, nebylo až do roku 2014 v keňském právu definováno. Soukromé rezervace se proto rozvíjely živelně vedle existujících parků pod státní správou, a to už od poloviny století. Základní rozdíl je, že na území parků se nedají budovat hotely, zatímco v rezervacích mají v tomto ohledu majitelé volnou ruku.
Staví se tam především luxusní ubytování pro turisty, kteří nemají hluboko do kapsy a klidně zaplatí i tisíc dolarů za noc. Odměnou za vysokou cenu jim je soukromé safari, kde se při pozorování žira
fy nemusí přetla- Demokratická republika Kongo
J. Súdán
Etiopie
Rezervace Ol Pejeta
Tanzánie čovat s minibusy nacpanými batůžkáři.
Rangeři placení ze soukromých peněz zase dostávají vyšší mzdu než erární zaměstnanci, ale zároveň jsou managementem nuceni skutečně práci vykonávat, a ne ji jen předstírat. Zvířata jsou tak v soukromých rezervacích ve větším bezpečí před pytláky než ve státních parcích.
Dnes je soukromých rezervací v Keni zhruba 150 a každá funguje jinak. Jsou vlastněné místními nebo zahraničními jednotlivci, z nichž pro některé je hlavní ekologie, pro jiné výdělek. Mezi majiteli figurují neziskové organizace stejně jako firmy, které diverzifikují své podnikání a vylepšují image (například ropná společnost Tullow Oil sídlící v Londýně).
Základem je, aby na zlepšené ochraně přírody nevydělával jen investor. „Zároveň je třeba v místních lidech pěstovat lásku ke zvířatům. Pokud je budou vidět pouze ekonomicky, tak se jich rychle vzdají, až jim třeba nějaký těžař nabídne něco finančně výhodnějšího,“upozorňuje John Doherty, který v Keni pracuje na záchraně žiraf síťovaných.
Pravidla spolupráce s venkovany se liší případ od případu. „U 29 komunit vakcinujeme jejich dobytek, platíme inseminaci krav kvalitním býčím spermatem, případně vykupujeme jejich produkty za férovou cenu,“popisuje Resson Kantaiová Duffová, jak nezisková organizace Save the Elephants v okrese Samburu pomáhá k přežití tamějším chobotnatcům. Slony totiž nestačí chránit pouze v neoploceném parku, kde se jejich počet odhaduje na 900, protože v jeho širším okolí jich žije dalších šest tisíc.
Nárazník lidské expanze
V Keni se na rozdíl od Jihoafrické republiky národní parky neoplocují, aby nebyly narušeny přirozené migrační tahy, takže v období dešťů žije mimo linie nakreslené na mapě více živočichů než uvnitř. Soukromé rezervace se stávají jakýmisi nárazníky mezi parky, které mají dostatek vodních zdrojů, a rozšiřujícím se lidským osídlením. Tato lidská vlna doprovázená ještě početnějšími stády skotu představuje
pro přežití africké divočiny daleko zásadnější hrozbu než pytláci pasoucí po slonovině či rohovině.
Jedním takovým nárazníkem je rezervace Mara North, která přímo sousedí s nejproslulejším keňským parkem Masai Mara. Leží na půdě, kterou má pronajatou od individuálních vlastníků, kteří přísluší ke slavnému etniku Masajů.
„Pro zdejší Masaje znamená náš projekt obrovské zlepšení života. Dostávají 4 374 šilinků měsíčně za hektar (zhruba 1 000 Kč – pozn. red.). Kromě toho jim platíme odškodnění za každou šelmami zabitou krávu,“vykládá Lucy Freemantleová, mluvčí rezervace. „Navíc patříme k největším poskytovatelům práce v oblasti, dělá u nás 259 Masajů. To představuje 61 procent všech našich zaměstnanců,“dodává.
Masajové, jejichž tradiční životní styl je založený na kočovném pastevectví, se zároveň zavazují k tomu, že svůj dobytek odvedou na trávu jen do vymezených zón. Vedení Mara North nechce dopustit, aby krávy kazily draze platícím turistům záběry „nedotknuté“přírody, a tak rangeři zabavují neposlušným pastevcům celá stáda. Viník si je může vyzvednout až po zaplacení pokuty. Ne všichni Masajové se s tím smířili a stěžují si, že běloši jako za koloniálních časů podplácejí mladé a vzdělané, aby ostatní zmanipulovali k podepsání nevýhodné smlouvy.
Nejdůležitější otázkou je, zda si fotografickým turismem na sebe rychle bující rezervace skutečně dokážou vydělat, protože mezi parky se to obtížně daří jen těm nejatraktivnějším. Podobné soukromé rezervace mají třeba v Jihoafrické republice, Namibii nebo Tanzanii, ale tam se spíše jedná o honitby, kde si zájemci za desítky tisíc dolarů mohou koupit některé z omezených povolení pro trofejový lov.
Keni podle údajů neziskové organizace Wild Life Direct přináší divoká zvěř díky turistům 12 procent jejích příjmů. Všichni volně žijící tvorové podle zákonů patří státu a ten jejich usmrcení povoluje lidem pouze v případě smrtelného ohrožení. Rok 2015 byl však pro Keňu špatný, protože potenciální návštěvníci měli strach z útoků islamistických teroristů. Země je pro ně totiž v posledních letech oblíbeným terčem.