Jak Orel Eddie honil Kokosy na sněhu
Michael Edwards, známý jako Eddie Edwards zvaný s laskavou ironií Orel, měl silné brýle, kila navíc, ale svůj sen si splnil. Startoval jako jediný britský skokan na lyžích roku 1988 na olympiádě v Calgary. Na středním i velkém můstku skončil poslední, zato coby idol publika všechny porazil.
Sólo pro Jackmana
Tam jeho příběh v kině končí – v reálném životě už mu další starty znemožnila přísnější pravidla, přešel tedy na půdu zábavního průmyslu. Takže šašek, jak mu prorokuje jeho filmový trenér, bývalý šampion prosáklý alkoholem v podání Hugha Jackmana, či hrdina?
Právě oba zmíněné motivy, tedy Jackmanova postava a dvousečnost popularity outsidra, tvoří oporu filmu. Jinak se honí za vzorem Kokosů na sněhu, leč s menší dávkou vti-
Outsider a alkoholik pu. Tradiční životopis provede brýlatého hošíka v jeho olympijské touze celou škálou sportů, ve kterých vesměs propadá, až k disciplíně, kde cítí konečně šanci – protože jiného skokana na lyžích jeho rodná ostrovní země prostě nemá.
Usměvavou urputností trochu připomíná Forresta Gumpa, nicméně jímavý běžec v podání Toma Hankse v sobě nosil více důstojnosti než dospělý Eddie v pojetí Tarona Egertona. Budí až příliš útrpnosti, přehání prostomyslný výraz na hranici karikatury, čímž si zbytečně ubírá body. Snad se tak Egerton snažil nezapadnout vedle slavnější hvězdy, ale marně, uměřený Jackman, jehož podroušený hrdina skáče z obřího můstku za noci s cigaretou v ústech a s požitkářskou ležérností, je přesně tak charizmaticky zhýralý, aby fanynky vrněly blahem.
Od můstku k můstku
Hlavně však vládne suchým sarkasmem, který naráží na krunýř paličatého nadšenectví jeho filmového učně. V jedné z půvabných scén se trenér snaží mladíkovi vštípit pocity skokana za letu pomocí sólově předváděného sexuálního aktu – protože ani v tomto „sportu“, zdá se, hoch zatím zrovna nevyniká.
Nespornou výhodu má prostředí. Jestli něco oslní na velkém plátně (a současně zaměstná celou armádu kaskadérů), jsou to právě bílé horské scenerie se skokanskými můstky všech velikostí, mezi nimiž putuje severskými profesionály vysmívaný nešika plný modřin.
Skutečný příběh může být silnější než film, jenž jej vypráví. Takový je Orel Eddie líčící osud nejhoršího skokana na lyžích, miláčka olympiády v Calgary.
Poslední, ale šťastný
Vyloženě situační komiku – na rozdíl od bezprostřední hravosti Kokosů na sněhu – však Orel Eddie příliš nepěstuje. Drží se hlavně faktických bizarností, třeba „nového britského rekordu“zvíci 34 metrů, snahy ostrovních olympijských učedníků zabránit ostudě tím, že zvýší limit pro kvalifikaci, či reprezentační šikany vůči novicovi, jenž však neudává, tudíž se stává morálním vítězem nad zahanbenými kolegy.
Nicméně devadesát procent filmu tvoří pouhou rozcvičku před Calgary, kde se věrně inscenuje zrození miláčka davů i médií a kde se přesně formuluje klíčové dilema – Když se teď přestaneš předvádět a budeš další čtyři roky trénovat, můžeš být opravdu závodník; pokud však chceš skákat špatně, teď a tady, budou v tobě milovat jen klauna. Na známém výsledku nic nemění chlapácké finále plné omluv za omyl.
Na film se příjemně dívá, třebaže jen dojímá legendou. Umanutý šílenec mu sedí, méně už tlemící se jeliman, jak ho občas pojímá Egerton. A rek, který byl poslední a přitom šťastný, zní až příliš mravoličně.
Orel Eddie VB/USA/Něm., 2016