Když se velkodušnost mění v nezodpovědnost

Jeden kolega koncem března napsal na Facebooku: „Tak jsem se dožil éry, kdy Miroslav Kalousek postavil svou politickou kariéru na vyvěšování tibetské vlajky. Kdyby mi to někdo řekl v roce 1997, býval bych ho označil za šílence.“

Ještě před návštěvou čínského prezidenta se nechal slyšet, že bychom mohli mít v novinách stať na téma „vyvěšování tibetské vlajky jako morální kýč“.

Jsem fanda Tibetu, čínské investice mne nefascinují, protože dividendy v Česku neskončí, a slovům kolegy jsem nerozuměl. Až včera jsem je pochopil, když se objevilo, že exšéf zelených Martin Bursík podává žalobu kvůli potlačování protičínské demonstrace pod Hradem.

Kolegův námět a Bursíkova žaloba nesou s sebou svědectví o zemi, která měla svého času největší z pomníků na Letné a později největší církevní restituce ze všech zemí. Trochu schizofrenní svědectví.

Jde-li o morální očistu či zisk laciných politických bodů, hodí se nám Čechům kdekterý Číňan, jehož by v jiné pozici Kalousek a spol. (vesměs symboly ne zrovna mravní neposkvrněnosti) vítali jako o život. Dnes drží tibetskou vlajku. A pražská kavárna, jež není s to vydýchat mocného Číňana, je k tomu oslavuje.

Jenže je tu malý problém.Týká se naší rozpolcené společnosti, a to nejen v otázce migrantů. Tkví v tom, že vlajkonoši kýčového humanismu atraktivně zejména pro mládež spojují velkodušnost s neodpovědností, přičemž za průšvih, který to v budoucnu způsobí, zůstanou nepostižitelní.