Co kdybychom chvíli mluvili o jaru?

Začnu hádankou: Hrne se to ze všech stran, dští to oheň a síru a způsobuje to lidem třes. Co je to? Vánice, sedmihlavá saň, nebo viróza? Samá voda! Jsou to informace.

Zatímco kdysi dávno za komunistické totality jich byl nedostatek nebo byly ideologicky upraveny, dnes jich je zase až moc. Je to ta lepší možnost, protože tím pádem máme, jak už to v demokracii bývá, na výběr. Je to na nás. Což je samozřejmě těžké.

Tím spíš, že dštící informace jsou skutečně burcující. Velký počet mrtvých v Bruselu, děsivě působí i adresné individuální útoky, jako byl ten na trafikanta v Glasgowě, muslima, který odsuzoval nási- lí a popřál na svém Facebooku křesťanským přátelům krásné Velikonoce.

Děsivě zní také informace o vraždě strážce jaderné elektrárny v Belgii, o vzniku české domobrany radši ani nemluvím...

A poťouchlý šachista Vladimir Putin se směje kdesi vzadu, zatímco zaplavuje naši zem proruskou propagandou, která razí podivnou myšlenku, že je nutno vymezit se proti údajnému mainstreamu, kterým je myšlena, zjednodušeně řečeno, pražská kavárna, a přiklonit se k jakémusi podivnému trendu „hrdinského odboje“proti údajnému kapitalismu v čele se Spojenými státy a Evropskou unií.

Dopřát si naivitu

Absurdní a nebezpečné – mainstreamem není Hrad, ale podhradí. Když to člověk všechno vidí a slyší, zmocní se ho úzkost a začne se ptát – kam to ten svět spěje? Kam spěje naše zem?

Jenže strach je blbá emoce. Ochromuje a oslabuje. Šťouravějším věřícím, které já osobně považuju za hluboce věřící, se vnucuje trýznivá otázka, která se vždycky vloudí na mysl, když se začínají dít nebo se dějí hrůzné věci. Existuje vůbec Bůh?

Protože pokud ano, jak může toto dopustit?

Odpověď je bohužel stále stejná – proč by nemohl? Před časem jsem vyslechla ještě lepší zdůvodnění – Bůh je, ale neví, že existujeme my. Neboli nedbá o lidská zvěrstva.

Z hlediska všehomíra krvavé činy byly, jsou a budou. A on je za nás rozhodně nebude řešit, nemůžeme to na něj hodit, řešení je v nás. Všehomír se zabývá důležitějšími věcmi.

Takže se naskýtá další otázka – které to jsou? Domnívám se, že jde o věci prosté, jednoduché a životodárné. A proto se ptám – co kdybychom chvíli mluvili o jaru?

Ono totiž tak jako každý rok právě přichází a spolu s ním slunečné pampelišky a zeleň k nakousnutí, zpěv ptáků a ra-

Naivita je důležitá a neměla by se zaměňovat ani s hloupostí, ani se slabostí.