KSČM stačí smrádek, ale teplíčko Na věčné časy, či do věčných lovišť? KSČM zvolila dočasnou jistotu před alternativou, která vlastně alternativou ani nebyla.
Když někdejší KSČ pořádala v květnu roku 1949 svůj 9. sjezd, byl to podstatně jiný obrázek komunistické strany než na 9. sjezdu KSČM o uplynulém víkendu. Byl to první sjezd rudé partaje po převzetí moci v únoru 1948, strana měla bezmála dva a půl milionu členů a byla ve stadiu velkého rozletu, což se promítlo do sjezdem vytyčené Generální linie výstavby socialismu.
Dnes se českým komunistům nevede špatně, jsou nejsilnější opoziční stranou, zasedají ve vedení řady měst a krajů, nemají žádné ekonomické problémy ani aféry. Na druhé straně už více než čtvrtstoletí nebyli schopni dodat svým voličům tu nejcennější kořist, tedy přímý podíl na centrální moci v zemi. Straně se nepodařilo prorazit bariéru odsudku, přes niž na komunisty stále hledí většina společnosti. A také zabránit dramatickému úbytku členů.
Na víkendovém sněmování mělo členstvo, reprezentované delegáty sjezdu, sdělit svému vedení, co si od něj představuje, jaké ambice má vlastně mít dnešní komunistická strana. Stačí jí „smrádek, ale teplíčko“? Tedy mírný pokrok v mezích zákona, uzavírání drobných kšeftíků v parlamentu a užívání si státních funkcí a platů? A to i za cenu, že mdlé partaji kdejaké populistické uskupení snadno ukradne zásadní téma, ať je to rozkrádání státu, nebo nelegální migrace?
Tento směr, reprezentovaný už deset let Vojtěchem Filipem, na sjezdu nakonec opět slavil úspěch. Dosavadní předseda zkušeně zabrnkal členstvu na city. Jeho vizi, že by komunisté mohli v blízké budoucnosti vyhrát parlamentní volby, sice asi nevěřil v sále nikdo včetně jeho samého, ale i jakýkoli podíl, přímý či nepřímý, na centrálním vládnutí je pro KSČM hodnotou, kvůli níž je ochotna značně obrousit svůj geneticky zakódovaný radikalismus. Tedy setrvat v roli jakéhosi sociálnědemokratického béčka, které by mohlo mít snazší přístup do vládních salonů. Nehledě na to, že už dnes je nemalá část delegátů sjezdu nějakým způsobem navázána na dosavadní vedení a jím zprostředkované sinekury.
To ale asi není jediný důvod, proč KSČM strategicky a pragmaticky podržela v čele Filipa. Menší část strany, která vnímá evropské a světové souvislosti a trochu závistivě sleduje tamní obrodu levicové politiky, možná jen marně hledala nositele tohoto trendu ve Filipově vyzývateli Josefu Skálovi. Dlouholetý aparátčík sice není mužem rozhledu Marty Semelové a nechce dnes dobojovávat sto let staré bitvy. Je to však v každém případě také soudruh starého střihu, jehož obzor se omezuje na národoveckou členskou základnu KSČM. Nikoli vizionář, který by dokázal radikální levici dodat principiálnost a věrohodnost a zatraktivnit ji zejména pro mladé lidi.
Ani se Skálou v čele by zřejmě KSČM nevystoupila z bludného kruhu. Zůstává v něm tedy nadále s jistotou v podobě Vojtěcha Filipa a bude i v příštích letech žábou na prameni, která bude komplikovat sestavování vlád a blokovat politický prostor, v němž by se snad někdo jiný, schopnější mohl pokusit o renesanci radikální levice.