Proč vůbec nevadí, že Vůjtek není Brückner
Oba vedli národní tým ve chvíli, kdy měli ohromné zkušenosti i vlasy v barvě stříbra. Za oběma často až neochvějně stáli jejich svěřenci. Oba zvládali funkce, jež patří v českém sportu k nejsledovanějším. Mají renomé i charizma. Ba dokonce, chceme-li hledat další souvislosti, jsou oba z východní části republiky; jeden zastupuje Moravu, druhý Slezsko.
Čím dál víc rezonuje názor, že hrdý Slezan Vladimír Vůjtek je nyní obdobou olomouckého patriota Karla Brücknera, že v roli reprezentačního kouče hokejistů navazuje na legendu fotbalovou. Však zazněl i na komentářové straně MF DNES.
I při vědomí podobností tvrdím: Ne, Vůjtek ani náhodou není „hokejový Brückner“. A dodávám, že to vůbec nevadí, naopak.
Ano, Brücknerovi bylo 63 let, když fotbalové Česko dovedl na Euru 2004 k bronzu, dodnes vnímanému jako medaile útěchy za skvělý turnaj, jejž Nedvěd, Poborský a spol. mohli a měli vyhrát.
Ano, Vůjtkovi bude zítra 69 let, dočkal se funkce šéfa reprezentace a na světovém šampionátu v Moskvě útočí s hokejovým národním týmem na nejvyšší mety. Mohou být však dva muži rozdílnější? Stačí si přečíst rozhovor, v němž Vůjtek popisuje, jak jej mladší asistenti Josef Jandač (jeho nástupce) a Jiří Kalous přemluvili, aby aktuální tým hrál dravěji, agresivněji – a jak v klidu přiznává, že skrz rady jeho pobočníků Češi dobývají úspěch.
Tohle je důvod, proč se VV nerovná KB.
Vizionář vs. klidná síla
Brückner byl vizionář a génius, avšak zároveň se všemi neduhy, které takoví mívají. Svým způsobem jsem miloval příběhy fotbalových kolegů o jeho přezíravosti, často až aroganci, s níž si i novináře dělil na „sobě rovné“a na zbytek, s nímž se nerad bavil. Takový ovšem svět bývá: výrazná osobnost obnáší vrtochy. Na Brücknera vzpomínáme proto, že zároveň měl dar; tak jako miluje šachy, zkoušel měnit i fotbal ve hru, v níž schopnost vidět o dva tahy dále nakonec rozhodne duel.
Tak rád kouzlil se standardními situacemi. Nebo onen slavný zápas s Nizozemskem na bronzovém Euru? Ach, kdo by zapomněl! Češi brzy prohrávají 0:2 a Brückner ve své patrně nejslavnější chvíli na lavičce velí: Vše kupředu! Stahuje obránce, posílá na hřiště útočníka a riskuje tak báječně, až se tají dech. Česko nakonec v jed- nom z nejkrásnějších utkání dějin vítězí 3:2 a cesta turnajem se otevírá... Dodnes je to triumf odvahy, víry a intuice.
Brückner byl solitér, za jeho éry neexistoval poradní sbor. Představa, že by jej asistenti přemluvili (byť argumenty) jako ti hokejoví nyní Vůjtka, vypadá jako sci-fi.
A právě to je síla klimkovického rodáka, aktuálního generála hokejistů. Vůjtek zapadá do sportu roku 2016, kdy jsou Brücknerovy oblíbené šachy čím dál přítomnější. Vše se pitvá do detailu, každá situace by měla správně vycházet ze šablony, z hodin a dní strávených u videa. Není v silách jednoho muže vše obsáhnout. Proto má Vůjtek svého Jandače, Kalouse, olympijského vítěze z Nagana Špačka, kouče gólmanů... Nečekejme, že jedním geniálním tahem rozhodne o hokejovém titulu. On zaštiťuje úspěšný tým a Češi díky kolektivnímu pojetí vítězí na ledě i na střídačce.
Mohu-li si vybrat, jsou mi milejší „Brücknerové“, svérázové měnící věci okolo. Ale Vůjtek je v současném hokeji výbornou, snad až ideální volbou. Klidnou silou, svorníkem. Oceňme oba a připomeňme si ještě jednu věc, proč Vůjtek není Brückner: zatímco fotbalisté kdysi na vrchol nedošli, hokejisté o tom stále mohou snít.