Než mě spasil maraton, upíjel jsem se k smrti
Během pražského maratonu se potýkal s krizí. Více sil však stálo bývalého alkoholika a bezdomovce zdolání krize životní. Svému učiteli pomohli studenti.
Ještě tomu není ani rok, co se exděkan obchodně-podnikatelské fakulty v Karviné Bohumil Fiala zkoušel upít k smrti. Přišel o práci, rozvedla se s ním žena, stal se z něj bezdomovec, žebral... S pomocí bývalých žáků se však opět dokázal postavit na nohy. A nejenže na nich už pevně stojí, začal znovu běhat. Trénoval na pražský maraton a 8. května ho zvládl.
Když uvážím, že jste ještě loni v létě nocoval v parku a konzumoval litry krabicového vína, docela žasnu. Jak se vám to povedlo?
Sám nevím, protože všechno nešlo tak hladce, jak bych chtěl. Objevily se potíže s vhodným vybavením, drobná zranění i viróza. Bral jsem antibiotika. Jenže jsem to nemohl vzdát a zklamat tak svůj realizační tým. Ten byl myslím o hodně větší, než jaký měl vítězný Keňan.
Hádám, že ho tvořili vaši bývalí žáci, kteří vám na podzim pomohli z nejhoršího.
Přesně tak. Když mě tehdy sebrali z ulice, vytvořili na Facebooku skupinu, kde se shromáždilo na dva tisíce lidí. Společnými silami se mi postarali o bydlení, veškerý servis a nakonec i o práci. A pečují o mě dál. Podporovali mě v mém smělém záměru zúčastnit se pražského maratonu a pomohli mi i materiálně. Bývalý žák, co pracuje v Holandsku, mi od jedné tamní sportovní firmy opatřil špičkové běžecké boty. Dostal jsem chytré běžecké hodinky a zásobili mě i potravinovými doplňky. Dokonce mi vyřídili i bezplatný start, což pro přihlášené v poslední fázi přišlo na dva a půl tisíce.
Jak tvrdě jste trénoval?
První měsíce spíš z jakési povinnosti, hodně na sílu. Nebyla v tom vášeň pro běh. To, co dělalo Zátopka Zátopkem. Do formy jsem se dostával pomaleji, než jsem předpokládal. Ona vášeň se dostavila teprve v dubnu, ale zaplať pánbu, že přišla. Já nejsem typ, co běhá, aby se dostal do pohody. Mám to spíš naopak, k běhání potřebuju v té pohodě být. Teď už začínám být během opět posedlý.
O čem vlastně přemýšlí vytrvalec během závodu?
To je individuální. Jsou ti, kteří na nic nemyslí, aby to nenarušilo jejich koncentraci. Já při běhu hodně přemýšlím o slavných antických dílech. Třeba o Homérově poetice. Což souvisí s oborem, který jsem vyučoval na vysoké škole. Při pražském maratonu mi naskakovaly v hlavě obrázky trojské války. Konkrétně chvíle, kdy Řekové začali prohrá- vat, protože jim nebyl nakloněn nejvyšší bůh Zeus. V duchu jsem viděl tu řež.
O výkon vám jde až v druhé řadě?
Já měl atletiku vždycky posunutou do antického Řecka. Ctím řecký ideál kalokaghatia čili harmonii těla a ducha. Svým studentům jsem vždy říkal: Ano, je dobré dvě hodiny denně sportovat, ale zároveň i dvě hodiny číst. Dnes bohužel žijeme v extrémech, západní společnost je posedlá fyzičnem a o duchovnu se moc nehovoří. Mělo by to jít ruku v ruce. Naštěstí teď myslím lidé znovu objevují kouzlo běhu včetně dlouhých tratí. Je to skvělé pro vnitřní meditaci. Připomíná mi to cestu na poutní místa.
Co vám při maratonu pomohlo překonat krizové chvíle? Předpokládám, že nastaly.
Jak jinak. To tréninkové manko se muselo projevit. Když v poledne začalo pražit slunce, ubralo mi to dost sil. Jsem typ, co raději běhá v nevlídném počasí. V největší nouzi jsem byl na 37. kilometru. Bylo to zlé a někdo by to v podobné situaci už vzdal, ale pro mě to nepřipadalo v úvahu. Krizi jsem překonal a poslední dva kilometry dokonce trochu zrychlil. Čas 4 hodiny 50 minut pravda není nic moc, ale pro mě to byl nejdůležitější maraton v životě.
Kolikátý v pořadí?
Desátý, ale ten poslední jsem běžel už v roce 2004.
Když jsem s vámi mluvila loni na podzim, měl jste za sebou daleko větší krizi. Tu životní. Je definitivně zažehnána?
Jestli chcete vědět, zda abstinuju, tak absolutně. A nečiní mi to obtíže, nemusím přemáhat chutě na alkohol. Přitom ještě v létě jsem pil osm litrů vína denně. Páchal jsem na sobě strašné věci, chtěl jsem se upít k smrti, ale moje tělo vše vydrželo. Náklonnost k alkoholu máme v rodině a já měl smůlu, že ať jsem toho vypil, kolik chtěl, nebývalo mi špatně. Nechce se mi ani věřit, že přesně před rokem jsem skoro tři měsíce trčel v opavské psychiatrické léčebně.
Na protialkoholním?
Já tam byl kvůli alkoholu, ale dali mě na oddělení s lidmi, kteří měli všechny možné poruchy. Žena ztrácela trpělivost, sypalo se mi manželství, tak jsme doufali, že mi v léčebně od pití pomůžou.
Ale nepomohli, že?
Spíš naopak. Kouřil jsem tehdy jednu cigaretu za druhou a říkal si, že život je nanic. Ani ve snu by mě nenapadlo, že za tři čtvrtě roku poběžím maraton. Když o téhle své anabázi přemýšlím, mám za to, že jsem se stal tenkrát obětí chybné diagnózy. Doktoři mi zjistili úzkosti a deprese a sypali do mě silná psychofarmaka. Když koukám na americké filmy, kde si psychiatr hodinu povídá s pacientem, musím se jen trpce pousmát.
To je bolest českého zdravotnictví, že lékaři nemají na pacienta čas...
Ano a dát mu pilulku je to nejjednodušší. Pro doktory je pacient jen někdo, za kým jdou peníze. Když jsem si pak vyžádal výpisy ze zdravotní pojišťovny, nevěřil jsem vlastním očím, na kolik ta moje „léčba“přišla. Asi jsem zvláštní případ. Trošku jsem teď ta psychofarmaka začal studovat a dospěl jsem k závěru, že jak někomu tyhle různé prášky pomáhají, mně škodily. Paradoxně mi zvyšovaly chuť na alkohol. Pil jsem dál a balancoval mezi životem a smrtí. Nakonec se žena se mnou rozvedla a já skončil na ulici.
A tam vás našli vaši andělé strážní, kteří nenechali oblíbeného kantora na holičkách.
Naordinovali mi laickou svépomocnou odvykací kúru a ta zabrala. Vzali mě na výlet do Polska, kde mi pomalu snižovali dávky alkoholu. A najednou jako by můj problém vyvanul. Bez solidarity mladých lidí bych tady už asi nebyl. Uspořádali na mě sbírku. Když mě s dalšími kolegy propustili ze školy, nemohl jsem několik měsíců zavadit o práci. Jeden bývalý student mě zaměstnal ve své firmě a pronajal mi i byt. Dělám teď na projektu hrazeném z EU, který má pomoci nastartovat lidem kariéru.
Jste autorem odborných knížek, nehodláte teď napsat nějaké motivační memoáry?
Skutečně mám něco rozepsáno. Jednak prózu, spíš humoristickou a hodně osobní, a také básně.
Jaké máte další plány?
Především se týkají sportu. Hned po pražském maratonu jsem zahájil intenzivní přípravu na ostravský. Doufám, že tam v září doběhnu v lepším čase.
Máte snad ambici vrátit se do amatérské špičky?
To se uvidí. Patřím k lidem, kteří se rádi nechají inspirovat různými tréninkovými programy, pak to analyzuji a udělám si vlastní plán. Běhám jednak velké úseky a jednak co nejrychlejší kratší tratě. Už se mi podařilo nastavit tělo tak, že jsem schopen trénovat dvoufázově. Třeba dnes před prací jsem si zaběhl sedm kilometrů, odpoledne si dávám něco kratšího a o víkendu půlmaraton. Mám rád i míli a mrzí mě, že tato distance upadá v zapomnění. Přitom byla nejmíň sto let jednou z nejpopulárnějších vzdáleností. Když se kdysi soutěžilo, kdo ji zvládne pod čtyři minuty, byl souboj běžců sledovaný stejně jako prvovýstup na Mount Everest.
Jak se zrodila vaše láska k běhání?
Sportoval jsem od čtrnácti. Měl jsem štěstí na učitele tělocviku, kteří sami dosáhli skvělých výsledků, například získali titul železného muže. Tím pádem pro nás měli obrovskou autoritu. Výuku brali jako poslání. Navíc nás vedli k tomu, abychom se nehnali jenom za výkonem, ale přemýšleli o tom, co děláme. V mé generaci se ještě hodně sportovalo.
Na začátku jste vzpomněl Emila Zátopka. Jeho přístup je vám blízký?
Velice. Já jsem klasický typ osamělého přespolního běžce, jaký byl v kurzu v Zátopkových časech. Ale tento model jde teď do ústraní. Zátopek běhal pro radost, ještě v obyčejných streetových botách, ve kterých se dnes chodí po ulici. A kam až to dotáhl.
Jsou boty pro výkon tak důležité?
Hodně se o nich diskutuje. Jedním z nových trendů je dokonce běhat bos. Nedávno zas vyšel bestseller o mexickém kmeni indiánů, kteří běhají v sandálech z pneumatik a v ultramaratonech s obrovským převýšením v Mexiku porážejí světovou špičku. Je to strašně individuální. Na mých prvních maratonech s námi běhal jeden sportovní nestor v botaskách ze sedmdesátých let, v květinových trenýrkách a bílém tričku.
A co vaše mimosportovní plány?
Rád bych konečně stabilizoval svoji finanční situaci. Byt v centru Ostravy jsme s bývalou ženou pořídili v době, kdy jsme oba slušně vydělávali. Vzali jsme si hypotéku, jenže pak se situace nás obou zhoršila. V našich současných pracovištích už to tak dobré není, ale splácení jsme si rozdělili a snad to zvládneme. To je vlastně už jediná oblast, kde vidím jistý problém, vše ostatní je v pohodě.
Vztahy s exmanželkou i dcerami se lepší?
Ano. Do konce minulého roku mi v podnájmu uklízela a vařila jedna bývalá studentka, teď už se o sebe umím postarat. Bývalá žena mi pomáhá. Zatím bydlím sám, ale zároveň jsem často se svou rodinou. A z toho mám radost.
Studenti velebili váš pedagogický talent i avantgardní metodu výuky. Nechcete se k učení vrátit?
To bych rád. Vždyť jsem učil dvaadvacet let a jedno funkční období jsem byl děkanem. Přednášel jsem andragogiku, filozofii a etiku, to jsou moje hlavní disciplíny. Jsem optimista, rozhlížím se a věřím, že se příležitost objeví. Na fakultě jsem se také hodně zabýval osobnostním rozvojem. Bohužel se někdy stane, že pokud se člověk něčemu naplno věnuje, nakonec do toho sám spadne.
Ale vy jste důkazem toho, že lze vybřednout i z těch největších malérů.
Někdy mám pocit, že se to muselo stát, abych přišel některým věcem na kloub. Připomíná mi to pohádku o Zlatovlásce. Kdo okusil maso hada, začal rozumět řeči zvířat. Já se trpkou zkušeností stal sociálnější. Takže si kacířsky říkám, že mě to obohatilo.