Taktiku dělá i Jandač
Jeho tým prvně na turnaji klopýtl. Přesto platí: uhrají-li zítra se Švýcary bod, čtvrtfinále bude hrát ve čtvrtek v Moskvě od 15.15. Jenže víc než čas a soupeře teď hokejový národ řeší, zda by kouč Vladimír Vůjtek neměl dál velet národnímu týmu. A zda jeho nahrazení Josefem Jandačem, jedním ze současných asistentů, nebyl předčasný krok. Na internetu už vznikají petice či facebookové skupiny za Vůjtkovo setrvání.
Trenér je ale zklame. „Těší mě, že to lidi chtějí, ale po mistrovství s trenérstvím definitivně skončím,“řekl Vůjtek v rozhovoru pro MF DNES, který vznikal ještě před prohrou s Dánskem po nájezdech. Ostatně začal téměř prorocky: „Ještě není konec šampionátu a názory se mohou změnit. Věřím, že turnaj dohrajeme v podobném duchu.“
A ona podpora z vlasti?
Petice nečtu, nezabývám se jimi, protože to naruší hlavu. A jak jsem řekl: Těší to, ale situace u reprezentace je definitivní.
Prezident Král vás chce udržet v realizačním týmu, třeba jako poradce. Má díky úspěšnému mistrovství v Rusku větší šanci?
Člověk sice mění názory, ale já už mám své rozhodnutí v hlavě. A platí, že ho vyřknu až po konci turnaje.
Stejně mi přijde úsměvné, když jste vzpomínal, jak vás před 11 lety vedení označilo za „škůdce českého hokeje“. Tehdy místo nebylo, teď jste přemlouván.
Ale tak to přece v životě chodí. Lidem, kteří tenkrát byli ve vedení českého hokeje, jsem nepadl do oka. Vyslovili onu větu, i když neveřejně. Ona se však ke mně dostala a já se podle toho zařídil.
Jste i mužem, který může fanoušky uklidnit, že Josef Jandač bude pokračovat ve vaší práci, že tým i pod ním bude fungovat. Bude?
Řeknu to jinak. Ta práce není moje, je naše. A platí to od první chvíle šampionátu. Víte, naše generace už je trošku při zemi. Nerad riskuji a ne vždy se mi líbila otevřená hra na riziko. Zato Pepík Jandač a Jiří Kalous (další asistent) jsou progresivnější, mají agresivnější připomínky. A přesvědčili mě, že náš mladý tým má rizikovější hru rád a že forčekink mu svědčí. Že na to výkonnostně stačí. Já na to přistoupil a trošku tak hrajeme hru, kterou mi asistenti podsunuli.
To asi chtělo potlačit ego, ne?
Nebylo potřeba. Umím se povznést nad to, že má někdo jiný názor. Už nejsem tak agresivní trenér, oni dva ano, a proto pracujeme společně. Udržuji v naší hře svou koncepci, klíčové věci schvaluji, ale také jsem pochopil, že hokejový trend je někde jinde, než byl před třemi čtyřmi lety. Snažím se ho zachytit, ale to, že máme trenérský tým tak široký, je velice dobře. Zatím to funguje. Až Pepík bude dělat výběr dál, půjde touto cestou. A já vím, že to bude klapat.
Máte tři asistenty, trenéra brankářů, videokouče. Pracoval jste někdy s tak širokým týmem?
V Rusku jsem měl tři asistenty, ale bylo to na jiné bázi. Tam platí: neexistuje demokracie a mužstvo musí vědět, kdo je hlavní trenér. Ten rozhoduje vše, ne jako tady na šampionátu. V týmu jsem zvyklý pracovat, bylo to tak i u slovenské reprezentace (2012–15), i když tam jsem v kabině působil hlavně já. U českého nároďáku jsem hned přešel na kolektivní práci. Pepík Jandač i Jirka Kalous jsou zkušení trenéři a já vím, že jsem zvolil správně.
Původně jste chtěli mít 10 hokejis- tů z NHL. Jsou tu tři. Řada hráčů ví, že se sem dostala jen díky omluvenkám ze zámoří. Přiznejte, měl jste před turnajem strach?
Obavy byly. Týmu, se kterým jsme sem jeli, nikdo nevěřil. A zatím ti kluci šlapou na víc jak 100 procent. Když se ale podíváme na jiná mužstva, nemají moc hráčů z NHL a my s nimi v rámci Euro Hockey Tour sehráli velice dobré zápasy, ať je to Švédsko, či Rusko. To nás podpořilo, že náš tým není zase tak špatný, jak se myslelo. Vyplatilo se, že jsme pět beků ohrávali v reprezentaci celou sezonu. Věděli jsme, že nemáme moc beků v NHL. A kluci jako Jeřábek, Šimek, Doudera i v lize podávali špičkové výkony.
Cítíte od nich vděk?
Na vděčnost se dnes nehraje.
Dobře, hraje se za peníze, ale pomohli jste jim k angažmá v cizině.
Utužili se pro evropský hokej, zvykli si na to tempo, proto rostou. Ale vždycky se na turnajích objeví několik hráčů, kteří překvapí a dostanou se až do světové špičky. Je tu pár příkladů, že kluci hrají nad své možnosti. Což mě těší.
Je to o psychice?
Ano. V zápase proti Lotyšsku se lámal chléb. Zůstat bez bodu, bude nám výhra s Ruskem k ničemu a pohoda by se vytratila. A je otázka, jak bychom potom zvládli Švédy. Tam začátek taky nebyl nejlepší, ale bylo poznat, že sílu tým má. Že věří v obrat. Prohrát zkraje dva zápasy, byla by tu nervozita, hráči by si nedovolili tolik s kotoučem, neprojevili by se. Výsledky i hra by byly jiné.
Musíte být tedy víc psycholog než kouč?
Na šampionátu se tolik netrénuje. Víc se dělá u tabule, u videa. Jde víc o to, hráče utvrdit, že umí hrát, dát jim víru v sebe. Když se dostane do takové pohody 90 procent mužstva, tak to přenese i na zbylých 10. A pak se vyhrává, najednou se všichni usmívají, nikdo nemá sklopenou hlavu. Jdeme s radostí na další zápas a věříme, že ho vyhrajeme.
Kapitán Plekanec přiznal, že klíčem k výhrám je bruslení, ona riziková hra. Nepřekvapuje vás ale, jak moc dobře tým hraje?
Místy ano. Vyrovnali jsme se silným Švédům a Rusům. Hráli jsme dobře i s těmi „slabšími“. Norsko jsme porazili vysoko, Kazachy jsme zvládli takticky a dohráli to suverénně.
A Pavel Francouz řekl: Uvěřili jsme panu Vůjtkovi – a vychází to.
Děkuji za ta slova. I u brankářů to bylo složité. Máme tři gólmany v NHL, kteří mohli přijet, ale z určitých důvodů se omluvili. Kovář a Salák se omluvili z rodinných důvodů. Omluvil se i Štěpánek, který dotáhl Bern z 10. místa k titulu. Zůstali tři brankáři, a když 14 dní dopředu věděli, že mají jistotu, dostavila se u nich pohoda a dnešní výsledky. Navíc jsou to kamarádi, nezávidí si, nesoupeří spolu. Povzbuzují se.
Máte už plán, jak je nasazovat v play-off? Půjde gólman pro čtvrtfinále i do úterního posledního zápasu ve skupině?
Nemám. A říkám to upřímně. Oba chytají velice dobře, střídáme je. A budeme to řešit, až to přijde.
Je stále velká šance, že nemusíte z Moskvy. Vyhnete se Kanadě a Finsku a ve čtvrtfinále bude čekat hratelnější soupeř.
Chceme jít nejraději z prvního místa, protože vždy jsou na tom třetím či čtvrtém místě hratelní soupeři. Neříkám, že budeme favorité, ale dá se nad nimi vyhrát. Musí k tomu být plné nasazení, výborný brankář, důraz i štěstí.
V průběhu turnaje jste řešil snad jedinou zapeklitou věc: zda posílit o dva útočníky z NHL. Nako- nec jste zvolil jen jednoho, Radka Faksu. V tom byla zkušenost ze slovenské reprezentace, že?
Ano. Když jsme byli v roce 2012 stříbrní, ve finále hrálo už jen pět beků, přitom jsem jich měl osm na soupisce. Dohrávali jsme s torzem obrany. A do té situace se tady nechceme dostat. Mohli jsme vzít dva hráče z NHL, pomohli by nám, útok zvedli. Ale pořád je tam riziko, že se nám zraní dva beci a budeme hrát čtvrtfinále na pět obránců.
V Rusku jste získal ligové tituly. Jsou to přesto teď vaše nejkrásnější chvíle u hokeje?
Už po Helsinkách 2012 jsem říkal, že jsem si myslel, že nic nepřekoná dva tituly s Jaroslavlí, ale i tak to stříbro bylo výš. Ale jakákoliv medaile s českým mužstvem by teď byla výš než to slovenské stříbro.
Mají ten slovenský tým a ten současný český něco společného?
Charakter. A že v kabině jsou kluci soudržní, jdou za cílem. V roce 2012 jsem měl však větší osobnosti. Tady je Plekanec, ale tam hrál Chára, Handzuš, Šatan, Sekera. Taky tam ovšem vyrostl Laco, kterého nikdo neznal a naši brankáři se mu dnes vyrovnávají.
Řekl bych, že vaší hlavní trenérskou výhodou je klid a rozvaha. Že tím si hráče nejvíc získáte.
Spíš to je tím, že je mezi námi velký věkový odstup. Kluci vědí, s kým mají tu čest, co jsem trénoval. To pak působí tak, že mezi kabinou a trenéry není problém.
Existuje hráč, který vám tyká?
Po mé šedesátce už ne. Ale tykání není problém. Potíž je v komunikaci – jsou hráči, kteří když tykají, tak si dovolí víc, jdou za hranu. A pak je trenér musí srovnat. Když ne, musí se rozloučit. I takové případy jsem zažil.
Chodí teď za vámi hráči pro rady? Pro životní moudra?
Chodí za asistenty, s nimi se baví, u nich hledají radu. Před nimi jsou otevřenější, než by byli přede mnou. I proto si myslím, že ta naše trenérská spolupráce je dobrá.
Ta práce není moje, ale naše. Od první chvíle šampionátu. Trošku hrajeme hru, kterou mi podsunuli moji asistenti.