DVOJROZHOVOR FURCH A FRANCOUZ
Jak je ovlivnil Hašek a proč brankáři bývají „divní“
Bydlí spolu na pokoji, do města na večeře vyrážejí společně. A byť je teď jednomu už 26 let a druhému ještě 25, ve skutečnosti je dělí jen měsíc a půl. A aby se náhodou „nehádali“, i zápasy na hokejovém mistrovství světa jim kouč Vůjtek zatím rozděluje rovnoměrně. Zkrátka, reprezentace má v Moskvě výjimečnou dvojici brankářů, jak po té herní stránce, tak po té lidské. Pavel Francouz a Dominik Furch to dokazují i ve společném rozhovoru pro MF DNES.
Proč se tolik traduje, že jsou gólmani divní? Pavel Francouz:
Tak to vím přesně. Protože jsou v týmu ve skutečnosti jediní normální. V mužstvu se najdou různá individua, a tak když vidí nás obyčejné lidi, myslí si, že jsme divní.
Normální jsme, ale zase není normální nechat do sebe pálit puky. Takže z tohoto pohledu musí být člověk jiný, divný.
Je fakt, že každý někdy divného gólmana potkal. Chytání je náročné na psychiku a najdou se brankáři, kteří se víc uzavírají do sebe a působí podivínským dojmem.
Dominik Furch: PF: Může být brankář extrovert? PF:
My nejsme. V kolektivu se držíme spíš zpátky, nejsme ti, kteří by běhali po kabině a vyřvávali fóry.
Hledím si svého, jsem spíš introvert ai z naší dvojice ten méně ukecaný. Ani nepatřím k bavičům kabiny, že bych byl všude slyšet.
DF: Asi je to tím, že se brankáři v den zápasu uzavírají do sebe. DF:
Ale u mě soustředění přichází až dvě hodiny před zápasem. Dřív je to zbytečné. Člověk si potřebuje odfrknout, nemyslet pořád na zápas. Uzavírat se celý den by bylo protichůdné.
Mám nějakou rutinu: dám si lehčí oběd, na chvíli si zdřímnu. Ale nemá cenu mrhat koncentrací, myslet od rána na zápas, který přijde večer, a pak být vyšťavený. Přes den fungujeme normálně – takže jsme si tady vybírali dovolenou a večer odchytali zápas.
PF: Doufám, že bude až od 23. května, den po finále. DF:
Dokonce až od 28., aby byl čas na oslavy.
Gólmany jste chtěli být odmala? DF:
Začal jsem v poli, ale to byla tak kraťounká epizoda, že ani nestojí za řeč. Vlastně už ani nevím, co byl ten spínač, že jsem vlezl do brány. Ale když už jsem v ní byl, zůstal jsem.
Já začal jako obránce. Jenže po měsíci, zrovna když mi rodiče koupili hráčskou výstroj, jsem jim oznámil, že chci do brány. Tátovi z toho vypadaly poslední vlasy, které měl. Ale vzali to. Do branky mě to táhlo. Když jsme hráli u babičky na chatě hokej, chodil jsem do ní.
PF: Měli jste vzory? PF:
Oba jsme z generace, která obdivovala Dominika Haška, celé Nagano. To bylo v době, kdy se utváří dětské touhy, tak silný zážitek, že nás hodně ovlivnil. Bavili jsme se o tom tady s Dominikem, který mi vyprávěl, jak šel s rodiči a bráchou vítat hokejisty z Nagana. Každý z nás chtěl být Hašek a on byl zároveň náš velký hnací motor.
Stáli jsme u vily pana prezidenta Havla, kam tým přijel. Já zblízka hráče viděl, takže mám na Nagano, na Haška jen ty krásné vzpomínky.
DF: Teď byste asi na zaplněné Staro- městské náměstí chtěli přijet vy. DF:
Musí to být parádní. Přijet na Staromák, vidět lidi, jak mají radost, jak jsou to zase hrdí Češi a jsou pyšní na vás. To by byl pocit!
A to je také to, co nás žene dopředu. Hokej přece hraju proto, abych něco vyhrál. Abych potěšil sebe, lidi kolem mě. A třeba i ty, které vůbec neznám.
PF: Oba jste ročník 1990. Od dorostenců jste se tak potkávali v reprezentaci. Bojovali o místo. Nežárlili jste na sebe? PF:
Ten ročník byl hodně silný, ještě s námi jezdil Jakub Sedláček. Táhli jsme to od šestnáctek do dvacítek. Na postu jedničky jsme se střídali, protože vždycky měl jeden lepší rok než ten druhý. Ale žárlit? To ne. Jen když jsem viděl Domína, že v 17 chytá ligu, říkal jsem: To chci taky zkusit. Byla to touha. A za rok jsme všichni tři už ligu chytali.
I proto je teď kouč Vůjtek nadšený, jací jste kamarádi a že si přejete úspěch.
Po těch letech, kdy jsme procházeli juniorské nároďáky, se to kamarádství prostě vyvrbilo. A že jsme se potkali i tady, je třešnička. Já sice neznám gólmana, se kterým bych se nemusel, ale byl by tam možná odstup. Tady je to lehčí, že spolu vycházíme. Je výhoda, že máme spolu pohodový vztah? Pohodový vztah? Kam to v tom rozhovoru sklouzáváme?
DF: PF: Tak na jiné téma. Pavle, vy jste zkoušel v lize i tady na šampionátu dát gól. To Dominik si už branku v extralize připsal. PF:
Minulou sezonu v Hradci to byla shoda okolností. Pokus, který doletěl až do brány, jenže po čase. Ale nežiju proto, abych dal gól, soustředím se na chytání. Spíš se o tom hodně mluví, je to mediální téma. Když se to někdy povede, budu šťastný. Když ne, nebudu strádat.
Já dal i gól v první lize. Tedy, gól... Soupeř měl výhodu, odvolal brankáře a pak si dal vlastňáka a já byl poslední z našeho mužstva, kdo se puku dotkl. A totéž se opakovalo i v extralize, když jsme hráli v Litví-
DF:
nově. Bral jsem to pak s nadsázkou skoro jako samozřejmost, ale zároveň jako takový gól negól. Moc se k němu nehlásím, ale v kabině to i tak bylo drahé.
Jaký je naopak nejhorší gól, který jste dostali? DF:
Ty z velké vzdálenosti. Kdy nečekáte, že to projde, a najednou je puk v bráně. Každý gólman takový gól jednou za kariéru dostane.
To já dostal gól, který už nikdo nikdy nedostane. A možná ani nedostal. Hráli jsme s Litvínovem se Slavií, byl tam souboj u mantinelu a náš hráč upadl. Rozhodčí zavrávoral a já si myslel, že zvedá ruku. Tak jsem sprintem vyrazil na střídačku a ještě naštvaně řval na kustoda, ať mi rychle otevře vrátka. Ale když jsem viděl, jak na mě všichni koukají jako na blázna, zvedl jsem hlavu a žádný ze sudích ruku nahoře neměl. V tu chvíli kolem mě projel hráč s pukem a hodil ho do prázdné. Jenže i rozhodčí na sebe koukali, než jim došlo, že gól normálně platí. Tak jsem jen sklopil hlavu a šel zpět do branky.
PF: Co pak pomůže? PF:
Byl to gól na 1:1 a já si pak málem utrhl obě kyčle, abychom vyhráli. A my vyhráli. I tak to bylo šílené.
Dominik zažil úžasný debut na šampionátu, když vychytal dvě nuly. Ale vy jste, Pavle, vlastně také v prvních dvou zápasech na šampionátu 2013 vychytal nulu. PF:
To bylo vtipné. Byl to můj první rok, kdy jsem odchytal v extralize celou sezonu, a ani jsem pořádně nevěděl, jak jsem se na mistrovství dostal. Tehdy bylo plno omluvenek, pro mě zázrak a já si ještě po šampionátu myslel, že se mi to všechno jen zdálo. A ta premiéra? Byl jsem na střídačce, Saša Salák omylem přejel modrou čáru a já musel podle pravidel místo něj. Byl jsem tak v šoku, že jsem si ani nezapnul lapačku. A jen se modlil, aby na mě nevystřelili. Dodnes mám před očima, jak si beci v přesilovce dávali puk na modré a mířil k nim Švéd, že ho vypíchne. Zaplať pánbůh že ne. Jakmile bylo další přerušení, jel jsem sprintem na střídačku a seděl tam zbytek utkání jako zařezaný. Pak mě pan Hadamczik poslal ještě za rozhodnutého stavu proti Norům.
Pomůže i taková zkušenost v kariéře? PF:
Pomohlo mi, že jsem ten hokej viděl zblízka a zjistil, že je pořád stejný. Že je sice rychlejší, že jsou tam hráči z NHL, ale poznal jsem, že i oni jsou normální lidi, kteří se dají porazit.
Dominiku, co váš letošní debut proti Rusku? DF:
Byl super. Úžasná atmosféra. Mrazení. Jenže jak se nám dařilo, tak to rychle opadlo a já si to začal užívat.
Pavle, asi nejsem sám, koho zajímá, jestli vaše příjmení odkazuje k francouzským předkům. PF:
Myslím, že určitě. Babička teď dává dohromady rodokmen, tak uvidíme, co zjistí. Ale samotného mě to zajímá.