Roste generace, která je připravena na diktátora

Cestu k radikálním postojům otevírá nevzdělanost a nespokojenost, kterou mladá generace zdědila od svých rodičů, je přesvědčen odborník na extremismus, politolog Jan Charvát z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.

Proč podle vás mladých extremistů přibývá?

Na jedné straně pozorujeme pokles vzdělanosti u mladých lidí. Není to otázka inteligence nebo nabiflovaných znalostí, ale neznalost souvislostí. Je proto jednoduché s nimi manipulovat. Když mluví o politice, jsou pak přesvědčeni, že je vše špatně, jediné řešení je radikální. Je to generace mentálně připravená na diktátora, který přijde s hotovým řešením. Navíc ve společnosti roste masa lidí, kteří sice patří k většinové společnosti, cítí se ale odsunuti na okraj. Formovala je společnost, jejíž představa o svobodě je odvozena od zjednodušených pouček o liberalismu: Každý sám za sebe, za neúspěch si může každý sám a podobně.

A to je problém?

Zjednodušené poučky nikdy neodpovídají realitě. S liberalismem, který je postavený na osvobozující představě, že každý člověk má svůj potenciál, byť mu okolnosti mohou bránit ho využít, nemá tento individualismus moc společného.

Kdo k této skupině patří?

Nejsou chudí, ale v podstatě žijí od výplaty k výplatě. Splácejí hypotéku, jezdí autem, mají televizi... Ale také mají strach, že přijdou o práci a nebudou schopni postarat se o rodinu. Jsou přesvědčeni, že za svou tvrdou práci nedostávají odpovídající odměnu. Nenávidí proto všechny, kdo jim ujídají z jejich koláče, ať jde o Romy, nebo migranty.

To ale mluvíte spíš o rodičích...

Ti ale dnešní mladé lidi formují. Mimochodem, u nás se tento trend ješ- tě zajímavě kříží s tím, že řada lidí nechce být liberálem, ale spíš sociálním demokratem. Chtějí se mít dobře a současně chtějí, aby se ostatní neměli o moc lépe. Jenže rovnost je v postkomunistické společnosti skoro sprosté slovo, a tak touží po něčem, co ani nemohou adekvátně pojmenovat.

Vede mladé lidi k extremismu i migrační krize?

Tyto trendy společnost formují, ale nemusí vést k tomu, že se aktivizuje. V krizových okamžicích, jako je třeba právě migrační nebo ekonomická krize, tato nespokojenost může vybuchnout, v krajních případech i do podoby povstání. To ale pro českou společnost není vůbec typické.

„Nenávidí všechny, kteří jim ujídají z jejich koláče, ať už jde o Romy, nebo o migranty.“Jan Charvát, politolog

Posílí tedy extremistická hnutí ještě víc?

Ano, ale ne v té podobě, na jakou jsme zvyklí, tedy skupinek na okraji společnosti. Od roku 1989 u nás přišlo o život zhruba 30 lidí, většinou díky neonacistické větvi skinheadské subkultury. Podle ní si většina lidí utváří o extremismu představu. Klasická krajní pravice se rozkládá, Dělnická strana ztrácí a nastoupil Blok proti islámu nebo Úsvit, které ale vycházejí z úplně jiného základu. Na krajní levici jsou hranice ještě méně výrazné. Definují ji pojmy jako rovnost, lidská nebo zvířecí práva, odpor k rasismu, ty společnost akceptuje. Jistou výhodou může být v tomto ohledu výrazná neochota mladých být veřejně aktivní. Kdybych měl příčiny shrnout, jde o důsledek toho, jak jsme po roce 1989 nastavili základní parametry společnosti.