Hudbu mám k snídani, k obědu i k večeři

„Patnáct let pro nás nic není, je to přece věk puberty,“říká Zlata Holušová, ředitelka festivalu Colours of Ostrava.

jedná především o vytváření programových bodů a skladby hudebních vystoupení. Dnes jsme naopak už ve fázi, kdy je hlavní program hotov a přichází ladění detailů. Práce na organizačním zajištění celého festivalu. Dopilovávání, což je práce, která je nutná, bez ní festival nejde udělat. Trávíme nad ní mnoho času a mnohdy se spolu radíme v kuse až dvanáct hodin, jako třeba předevčírem.

Kolik vás na to je?

Patnáct členů, jádro organizačního týmu.

Takže program letošního ročníku je teď, dva měsíce před zahájením, už uzavřen a nebudete oznamovat žádnou další hvězdu?

Pokud nedojde k nějaké mimořádné události, na kterou bychom byli nuceni reagovat, tak je program uzavřen a hotov.

Je to už patnáctý ročník, baví vás to ještě?

Patnáct let pro nás nic není, je to přece věk puberty. Ovšem že mě to baví, protože není nic nádhernějšího, než když je festivalový line-up zase prázdný a člověk jej může začít plnit. Až mě to nebude bavit, tak to nebudu dělat.

Kterou festivalovou fázi máte nejraději?

Všechny jeho části se snažím dělat se stejným nasazením. Nejvíce mě baví hudba samotná, to poslouchání, hledá- ní, posuzování toho, co chceme a co nechceme. S tím souvisí spousta zahraničních cest za hudbou, za hledáním nových věcí, které vás dostanou do různých míst, kde se potom do té hudby zamilujete a pak ji zakomponujete do festivalu.

Co všechno musíte v tomto směru absolvovat?

Především navštěvujeme festivaly, hudební veletrhy, showcaseové přehlídky, kam jsme zváni, abychom poznali kultury daných zemí. Neustále vznikají nové a nové. Letos jsem se zúčastnila zajímavého setkání na showcaseovém festivalu v Jižní Koreji nebo jsem se nedávno vrátila z hudebního festivalu z Kapverd, kde jsem byla na pozvání tamějšího ministra kultury, kolegové mezitím zamířili do Skotska na podobné záležitosti. Jezdíváme do Francie, do Holandska, na festival Eurosonic. Je toho hodně, dá se říci, že každý měsíc přichází pozvání z nějaké země, a je to skvělé, protože si skutečně dávají záležet na tom, abyste poznal to nejlepší z jejich hudby.

Jakou hudbu na dlouhých cestách posloucháte?

To, co jsem ještě nikdy neslyšela, většinou novinky. Na iPodu mám asi 1 500 alb, už je plný a musím jej začít promazávat.

Kolik alb během roku slyšíte?

Netuším, je to různé. Třeba teď jsem si z Kapverd přivezla asi třicet cédéček. Pro mě poslouchat hudbu je jako snídat, obědvat a večeřet.

Máte čas na ticho?

Občas se to podaří. Jsou chvíle, kdy neposlouchám nic.

Jaká je situace kolem nabídky muziky? Je dostatečně zmapována, nebo se objevují i nové neznámé hudební oblasti?

Samozřejmě v základu zmapována je, ale to, co není, nebo lépe řečeno, kde se nacházejí její nové zdroje, to jsou záležitosti týkající se místních kultur a dosud třeba neobjevených míst, kde se hraje skvělá hudba, ale svět o ní neví. A najednou se stane zdrojem inspirace pro spoustu hudebníků. To byl případ hudby Tuaregů pro Roberta Planta nebo Indie pro Beatles. Mnoho dalších příkladů najdeme jinde. Rocková hudba se potřebuje inspirovat, postupy jsou už hodně obehrané. Co pro ni může být inspirativní, tak to je hudba národních kultur a jejich začlenění do veřejného řečiště hudby.

Colours of Ostrava je festival typický tím, že každý rok přichází s něčím novým. Je tato touha experimentovat zaměřena jen na hudbu?

Experimentování je náš styl, jsou festivaly, kde se celkem nic nemění, ale mě baví vymýšlet nové věci. Stejně jako pro nás neexistují omezení v hudbě, tak se snažíme přicházet s dalšími možnostmi. Letos je to pro nás hodně náročné, protože jsme si vymysleli diskusní scénu Meltingpot, kde bychom rádi přišli s myšlenkami bez jakýchkoliv hranic, stejně jako je tomu v hudbě.

Jak vás to napadlo? Diskusní scény na hudebním festivalu...

Chceme v lidech podpořit touhu diskutovat podle hloubky jejich zájmů. Chceme jim umožnit poznávat jejich historii nebo jim přinést dobré příklady vědeckých dobrodružství. Tak jak to dokáže americký fyzik a popularizátor vědy Leonard Mlodinow nebo Timothy Snyder, americký historik, zaměřující se na tematiku holokaustu. To budou největší hvězdy této diskusní scény. Lidé tak mohou poznat třeba to, jak se dá z vědy udělat nádherný poutavý příběh.

Kde jste se nechala v případě Meltingpotu inspirovat?

Napadlo mě, že by bylo dobré jít tímto směrem. Společnost je dnes názorově velice polarizována a lidé často neumějí diskutovat. Velice lehce sklouznou k hádce, schopnost jít do hloubky věcí nám hodně chybí, všechno je dnes vel-