Povinná arabština na německých školách?

A to povinně. Takový návrh nyní prosazují dva profesoři z Hamburku.

Cizinci žijící v Německu se musí co nejrychleji naučit jazyk – to už se tady v poslední době bere jako fakt. Ovšem v rámci kulturního obohacení a budoucích ekonomických výhod by se podle některých jazykovědců i německé děti měly začít učit jazyk některé ze zemí, z nichž do Německa běženci a imigranti ve velké míře přicházejí.

Podle rektora soukromé univerzity v Hamburku Thomase Strothotta by se navíc arabština měla vyučovat na všech školách povinně – a ve stejné míře jako němčina. „Tím bychom potvrdili, že jsme zemí otevřenou imigraci a společností schopnou domluvit se mnoha různými jazyky,“vysvětluje své důvody v deníku Die Zeit.

S ním souhlasí i germanistka Angelika Redderová z Hamburské univerzity. Ta vidí současný příliv běženců mimo jiné jako velkou motivaci pro výuku nových jazyků. „Zvykli jsme si, že cizí jazyky znát nepotřebujeme, to je ale chyba,“vysvětluje. Navíc podle ní mají jazyky zemí Blízkého východu praktičtější použití než ty evropské: „Proč se učit španělsky nebo francouzsky, když obě řeči použijete jen jednou začas na dovolené?“ptá se.

Naprostá většina Němců ale nadšení obou profesorů pro povin- né rozšiřování jazykových obzorů směrem na Blízký východ zdaleka nesdílí. V anketě k rozhovoru s Redderovou na otázku, zda by s takovým návrhem souhlasili, odpovědělo záporně 95 procent čtenářů.

Jazyková vybavenost Němců přitom zdaleka není na tak špatné úrovni. Alespoň jednu cizí řeč tak, aby dokázali vést samostatnou konverzaci, ovládá většina Němců: sedmasedmdesát procent z nich se domluví anglicky, s odstupem dvaadvacet procent francouzsky.

Když se běženci ze zemí Blízkého východu mají učit německy, měly by se i německé děti učit arabsky...

Konverzace pro migranty

Existují i další iniciativy, zejména na dobrovolnické bázi, jak vzájemnou komunikaci mezi domácími a cizinci usnadnit. V Německu například od loňského léta existuje konverzační příručka pro migranty, která je teď dostupná ve 44 jazycích. Rozdává se v Řecku, Itálii a na Balkáně, ale i v cílových evropských zemích.

„V první řadě nám šlo o to, aby se běženci na cestě domluvili,“vysvětluje Markus Neuschäfer, který na celý projekt dohlíží. Překlady do jednotlivých jazyků se přitom zčásti liší. Zatímco v Řecku se běžencům nabízejí fráze jako „Potřebuju lékaře“nebo „Kde mám rodinu“, v Německu se týkají spíše azylového řízení: „Kde jsem“a „Jak dlouho to bude trvat“.

Ohlasy jsou prý příznivé. I když po vítací euforii z loňského léta a zejména po silvestrovských útocích v německých městech už zájem veřejnosti výrazně opadl. „Chceme ale pokračovat dál,“má o dalším směřování projektu jasno Neuschäfer. „Jak přesně, to záleží hlavně na tom, jak se bude vyvíjet situace a co zrovna bude potřeba. Ale chtěli bychom vytvořit soběstačný nástroj, který se bude moci používat i v budoucnosti na dalších místech, která se ocitnou v humanitární krizi.“