Před Vůjtkem a jeho týmem smekám
Coby hokejista byl Josef Augusta bojovník. Jako kouč Zlaté generace spoléhal na sílu party. V penzi fandí reprezentaci a s pomocí nejbližších odolává nemoci.
„Tým je živý organismus. Je potřeba ho budovat. Nám se to kdysi povedlo. A teď se to daří i trenéru Vůjtkovi v Moskvě,“říká.
Jak udržujete kontakt s hokejovým prostředím?
Vídám se s lidmi z bývalého vedení národního hokejového týmu. S Jindřichem Mickou nebo Františkem Černíkem jsme vyrazili na chalupu nebo do sklípku. Občas si volám s Vladimírem Martincem. V téhle sezoně jsem akorát nechodil na Duklu Jihlava, protože jsem musel podstoupit léčení. A tak se nejvíc hádám se svým synem Patrikem.
Ten patřil do trenérského štábu u reprezentace do 18 let. Co nejčastěji rozebíráte?
Přeme se hlavně o základní trénovanosti. Tvrdím, že každý hráč musí mít obecnou vytrvalost, což nás kdysi učili a podle mě se to pořád nezměnilo. On vyznává modernější trendy. Má trochu jiný pohled.
České národní mužstvo v Moskvě dosud udivovalo agresivním stylem, napadá soupeře. Znamená to, že fyzičku má dobrou?
Samozřejmě. Kondice je základ všeho. Vždyť už pánové Bukač, Neveselý a Dovalil v osmdesátých letech napsali knížku o sportovním tréninku. Tam bylo všechno. Metody a pomůcky se změnily, ale podstata je stejná. Měli bychom se v hokeji mnohem víc držet svých tradic. Vždyť i ta nejlepší generace oko- lo Jágra a Reichla vyrostla v jednotném systému výchovy mládeže, který zavedl profesor Kostka (trenér mistrů světa z roku 1972 – pozn. red.).
Trenér Vladimír Vůjtek je váš vrstevník. Přejete mu úspěch o to víc?
Určitě. Má zkušenosti. Prošel stejnou školou jako já. Zkoušel hráče na akcích celý rok. Má o nich přehled, ať působí u nás, nebo v KHL. Na turnajích se mužstvo zlepšovalo, na mistrovství předvádí tvořivou hru, proměňuje přesilovky. Teď to chce jenom medaili.
Jak dobře se s Vůjtkem znáte?
Byli jsme protihráči i kolegové. Máme dobrý vztah. Byl úspěšný v ruské lize, národní mužstvo mohl vést už dřív, kdyby ho nepřeskočil někdo jiný z Ostravska (dravější trenér Alois Hadamczik – pozn. red.). Ne že bychom se s Vláďou navštěvovali, ale pár skleniček vína jsme spolu vypili. Máme podobný názor na hokej. Nebojí se dát prostor mladším klukům. Před výkonem jeho týmu smekám.
V současnosti výsledky výrazně ovlivňuje taktika. Vy jste si ze spletitých strategií na přelomu tisíciletí jako trenér utahoval. Tvrdil jste, že hlavní je dávat bomby k tyčím. A sázel jste především na soudržnou partu, je to tak?
V naší éře bylo jádro nároďáku nesmírně silné. Hráči jako Patera, Dopita nebo Reichel si své místo drželi a my je doplňovali o kluky, kteří zapadali do koncepce. Musíte mančaft sestavit tak, aby fungoval. Jen přijdete do kabiny, nasajete atmosféru a už cítíte, jestli má tu sílu.
V letech 1999 až 2001 tam byla, že?
Nejprve jsme s Ivanem Hlinkou vyhráli mistrovství světa v Norsku. Každý se na nás chtěl vytáhnout jako na vítěze olympiády z Nagana. Málem jsme vypadli po výprasku od Rusů, ale velkou krizi jsme překonali. Řešili jsme, jestli má chytat Čechmánek, nebo Hnilička, a velký guru Hlinka dal na radu starších hráčů: „Hoši, běžte do kabiny, zavřete se a dohodněte.“Bylo to, jako když se volil papež. Brankářskou jedničkou pak byl Hnilička, ale Čechmánek se zachoval skvěle. Neurazil se. Nekazil náladu. Mistři světa byli všichni, bez ohledu na to, kdo byl hvězda a kdo odehrál pár střídání.
Titul jste obhájili v Petrohradě, kam se podobně jako letos nehrnuly hvězdy z NHL, pamatujete?
Jasně. Ivan odešel do Pittsburghu. Z Ameriky jsme od hráčů slyšeli: „Já nemůžu. Do Ruska? Kdo by tam jel?“Ale měli jsme tu kostru, která s námi objela většinu turnajů Euro Hockey Tour. Zase to v kabině klapalo. Trenér musí vycítit, kteří hráči pro něj pracují. Pozná to i Vláďa Vůjtek.
Na šampionáty přiletěli například Hnilička a Prospal, ačkoliv jejich ženy měly rodit. I to o lecčems svědčí, souhlasíte?
Ti kluci se navzájem rádi viděli. Rádi si spolu zahráli. Byla to nádhera.
Třetí zlato za sebou jste získali v Hannoveru. Vy jste si z pověrčivosti nepral košili. Jak těžké bylo dovršit hattrick?
Jen si uvědomte, že tři tituly v řadě po druhé světové válce posbírali Kanaďani, pak měli ty své série Sověti a po nich jsme to dokázali už jenom my. Vybavuju si přetlak. Agenti chodili a hučeli: „Tenhle by měl jet. A ten taky!“Hráči viděli, že jim úspěchy na mistrovství otevírají cestu do světa. Na turnaji jsme často prohrávali, ale ani jednou jsme neprohráli. Otáčeli jsme výsledky. Jistě, pomohlo nám taky štěstí, ale bez něj to nejde.
V posledních letech český hokej spíš strádá. Dávají mu výkony Vůjtkových hochů v Moskvě naději do budoucna?
Myslím, že ano. V omámení ze všech těch medailí jsme ve výchově mládeže zaspali. Musíme se držet svých tradic, ale zároveň je potřeba se učit. Podívej-