Na Pražském jaru zabouřilo flamenco

Od Páté symfonie Antona Brucknera ke španělskému flamenku je to pořádná dálka. Hned první týden letošního ročníku si Pražské jaro vyzkoušelo, co všechno se vejde pod jeho střechu.

Koncert Staatskapelle Berlin s Danielem Barenboimem v Obecním domě byl jedním z očekávaných vrcholů festivalu. Dirigent, proslulý mimo jiné svým úsilím o smiřování Palestinců a Židů pomocí hudby, dokázal zaujmout dílem, které nelze označit za vděčné ani v rámci symfonické hudby 19. století.

Na rozdíl od přímočařeji emocio- nálních Mahlerových symfonií připomíná Brucknerova hudba kamennou katedrálu se spletitými chodbami, v nichž není snadné se orientovat. Barenboim je však skvělý průvodce, který dokáže každé zákoutí nasvítit tak, aby nezaniklo.

Těleso, které je současně orchestrem Státní opery Pod Lipami, hrálo přehledně, pečlivě, srozumitelně, prostě tak, aby cestičky k posluchači nezavalilo zvukovými kameny.

Kantáty nezazněly

Spokojenost s výkonem berlínského orchestru vystřídalo mírné zklamání z koncertu španělského souboru Al Ayre Espaňol, hlavně proto, že nakonec nevystoupila sopra- nistka Raquel Andueza. Ta měla zazpívat v našem prostředí ne zrovna známé kantáty, které v 18. století napsal španělský autor José de Torres Martínez Bravo. Vážné zranění pěvkyni znemožnilo přijet do Prahy, a protože se nepodařilo sehnat náhradu, soubor pozměnil program na ryze instrumentální.

Z původního záměru zůstal víceméně večer Corelliho a Händelových sonát, které by jiné soubory zahrály stejně dobře nebo lépe. Jako sólista se představil i cembalista Eduardo López Banzo.

Rudolfinum to přežilo

Na ten pravý španělský temperament si publikum každopádně muselo počkat do úterka, kdy na speci- álně upravené a nasvícené pódium Dvořákovy síně vtrhla flamenková tanečnice Susana Lupiaňez Pinto, vystupující pod uměleckým jménem La Lupi, se svými mužskými kolegy. Svůj projekt nazvala Retorno, tedy něco jako návrat ke kořenům.

Výbuchy živočišné energie v tanci i ve zpěvu jsou pro Středoevropana možná nezvyklé, nicméně tím větší byl obdiv k interpretům a jejich schopnosti něco takového spontánně vyjádřit. Rudolfinum jejich dupání, tleskání, výkřiky a zpívání vydrželo, i když nazvučení bylo chvílemi možná až příliš hlasité.

Příděl exotiky vyvrcholil včerejším představením čínské opery. Po ní se festival vrátí do tradičnějších vod.