Chápu, proč nemusíte Rusy
Česko versus Rusko
Jako kluk v televizi nadšeně sledoval hokejové bitvy mezi Sovětským svazem a Československem. Fascinovali ho hráči jako Králík, Chalupa či Pouzar. A když pak zjistil, že jeho dědeček pocházel z Moravy, zahořel láskou k Česku. Vladimir Rauš vystudoval bohemistiku, překládal do ruštiny díla Josefa Škvoreckého, ale pak se stejně vrátil k tomu, čím to v dětství začalo. K hokeji.
Stal se z něj sportovní novinář a teď na světovém šampionátu v Moskvě píše komentáře pro list Sport-express. „Co na Češích nejvíc miluji? Jak si dokážete dělat prču sami ze sebe. My Rusové se bereme moc vážně,“říká v rozhovoru pro MF DNES.
Ruských žurnalistů, kteří mluví plynně česky, s nadsázkou moc není. Jak jste se k češtině dostal?
Dědeček byl z Moravy, ale jak slyšíte, tak moravský přízvuk nemám. Já byl Československem posedlý od dětství ani ne tak kvůli dědečkovi, ale kvůli hokeji. Hltal jsem zápasy, a tak když jsem byl ve třetí třídě, vytáhl jsem z knihovny tlustou encyklopedii a nalistoval v ní stránky o Československu. Pak přišla maminka z práce a já ji ohromil, když jsem se jí v devíti letech vážně zeptal, jestli by neměla česko-ruský slovník. Postupně jsem pátral víc a víc, napsal dopis do časopisu Pionýr. Oni ho otiskli a já dostal přes 150 odpovědí z celého Československa. Děti chtěly navázat přátelství a s některými jsem si psal i osm let.
Takže později byla volba univer- zity jasná? Vystudoval jste bohemistiku v Petrohradě.
Ano. Měli jsme češtinu, slovenštinu i základy chorvatštiny. A právě tam jsem se nakazil Škvoreckým. Nastoupil jsem na školu v roce 1990, kdy se u vás všechno otočilo. Měli jsme výbornou lektorku z Československa, která mě ke Škvoreckému přivedla. Takže jsem byl první člověk v Rusku, který o něm psal, pak i překládal. Napsal jsem mu do Toronta a byl překvapený, když mi odpověděl. Dopisy od něj byly součástí mé diplomové práce o něm. A ta vyvolala rozruch. Všichni psali o Haškovi, Švejkovi a tady najednou přišel kluk se Škvoreckým. Chtěli, abych dál pokračoval, přednášel na katedře, ale věda mě netáhla. Lákal mě hokej.
I proto spolu sedíme v tiskovém centru na hokejovém mistrovství světa. Řekněte mi, co na Češích obdivujete?
Že si dokážou udělat srandu sami ze sebe. A to já miluju. V tom jste unikátní národ. Obdivuju schopnost dělat si prču z vlastní politiky, z té zahraniční, z ekonomiky i vlastního prezidenta. To ukazuje obrovskou sebereflexi, kterou máte. To my Rusové bereme sami sebe až moc vážně.
Což je asi dáno vaší historií, ne?
Ano, jsme velmoc. Vždycky jsme bojovali, snažili jsme se zvítězit a považujeme se za národ vítězů. Nesneseme, když si někdo dělá srandu z nás, a už vůbec si ji neumíme dělat sami ze sebe. To Češi se snažili uchovat si identitu, nenechat se vtáhnout do konfliktů kolem sebe, což znamená být zdravě cynický. A to jste.
Trenér Vladimír Vůjtek mi popisoval, že velký rozdíl vidí, jak my a vy vnímáte autority. U nás politika na stadionu lidé klidně vypískají. Vy ne. Sedí to?
Ne úplně. Není to o lásce k autoritám, protože v posledních letech už Rusové nejsou tolik vtáhnutí do politiky, snaží se jí stranit. A tak berou gubernátory a starosty měst jako nutné zlo. Když před stadionem bude gubernátor, tak obecenstvo decentně zatleská, protože se to sluší. Ale problém je v tom, že tu chybí investigativní články. Lidé nepátrají, jestli ten politik něco ukradl. To v Česku, když někdo něco ukradne, hned to prosákne do novin. Pak to ví i babičky na vesnici. Když něco nekalého provedete, máte cejch a je těžké s tím dál žít. V Rusku něco ukradnete, vyhodí vás, za půl roku vezmou zpět a vy vesele skáčete dál.
No možná je to i u nás dost podobné. Když se ale řekne Čech, co si Rus vybaví?
Víte, Rusové jsou dobrosrdeční, pohostinní. Když řeknete: Kanaďan, Američan, tak sotva pocítíte negativní reakce. I když propaganda do nás pumpuje, že jsou to nepřátelé. Že je Amerika špatná a Evropa taky. Někteří lidi tomu věří, ale obecně bych řekl, že má cizina dobrý zvuk. Takže když řeknete Čech, obyčejný Rus zareaguje: Pojďte se napít. Nenapadne ho křišťál, Hašek se Švejkem či hokej. Spíš české pivo. Stále bereme, že je Čech spojenec a přítel. Že je to Slovan a máme podobnou řeč. Že jsme dlouho byli v jednom táboře. I když politické stíny mizí. Ale platí, že Čech je dobrý člověk.
Pochopí pak Rus, že řada Čechů má na vás averzi?
Já to beru a chápu. Na jedné straně je tu Rudá armáda, která osvobodila větší část Československa. Na druhou stranu nemůžeme vyzmizí- kovat rok 1968. Jsem ze čtvrtiny Čech, a tak tomu rozumím. Naopak nerozumím reakci Rusů, kteří se rozčilují: Ježíšmarjá, vždyť jsme vás osvobodili. No a co? Pak jsme vás přeci okupovali. Ale musím se Rusů zastat.
V čem?
Oni o roku 1968 neměli žádné informace. Jen slyšeli, že je tam nějaká reakce, která chce zničit socialismus. Ostatní šlo kolem nich. Naopak pořád slýchali, jak jsme vás osvobodili a měli byste být vděční. Takže bych jim to nedával za vinu.
Právě po roce 1968 se hokej stal téměř jediným způsobem, jak se vám „pomstít“. Vnímali to Rusové?
Rozdělím to na dvě části. Sovětský svaz vnímal, že jeho největším soupeřem v Evropě je Československo. A ve světě Kanada. Ale šlo jen o sport. Prosím bez urážky, ale jinak to bylo jako boj komára proti medvědovi. Pro vás bylo důležité porazit nás, protože v tom byl nádech politiky. Ale pro nás to bylo jen komáří štípnutí. My tu zášť a řevnivost nechápali. Ptali jsme se: Proč to děláte? Politice totiž obyčejný Rus nerozuměl.
I teď je tedy váš hlavní hokejový sok Kanada?
Jasně! Ale už to má tu jinou dimenzi, protože spousta ruských hokejistů hraje v NHL. Porovnáváme, kdo je lepší: Ovečkin, nebo Crosby? Už to není jen souboj národních týmů, ale i toho, kdo je nejlepší v kolébce hokeje. A to je podstatná změna.
Zdá se mi, že hráči jako Ovečkin a Malkin jsou neskutečně hrdí. Že je zpět vlastnost, která vám v hokeji v 90. letech chyběla, kdy ruští hráči toužili hlavně po milionech z NHL, a proto sborná tak dlouho čekala na zlato.
Jsem velkým nepřítelem propagandy. Štve mě. Ale tady v tom má propaganda pozitivní vliv. Ti kluci vyrostli v Rusku, všude okolo slyšeli, že jsme velmoc. A tak teď na ledě hymnu zpívají, ne proto že byli přinucení, ale proto, že tomu věří. Věří, že jsme jedna rodina a že chceme, aby stát prospíval. Jsou v tom upřímní. Hodně ale udělal i kouč Bykov, když narukoval do reprezentace. Za každé situace stál za svými hráči, obhajoval je. Nebylo to jako dřív, kdy buď byli oslavováni, nebo byli za psance. A kluci to vycítili.
On i současný kouč Olegs Znaroks jsou typy tichonovského trenéra. Potřebuje sborná na střídačce nekompromisního diktátora?
Už ne. Kluci jsou jiní, máme půlku týmu z Ameriky, jsou to vycepovaní profesionálové. A kdyby chtěli něco oslavit, tak je žádný Znaroks stejně nezastaví. Ale už není problém, že by přijeli do reprezentace a začali vyvádět. Porušování životosprávy už není problém.
V Česku je hokej národní sport, často se díky němu lidé mknou. Co u vás?
Je populární. Ale Rusové jsou velmi chytří. Když přijde porážka, okamžitě přepneme na jiný sport. Na ten, v němž jsme úspěšnější. To je špatná i dobrá vlastnost. Vnitřně se neničíme. Ale nemohu říct, že je Rusko hokejová supervelmoc.
Jak to? se-
Obdivuju vaši schopnost dělat si prču z vlastní politiky, z ekonomiky i z prezidenta.
Poctivě sleduji český sport. Berou mě tu za odborníka na něj. A vím, že když se u vás oznamuje nominace na mistrovství světa, jde to přímým přenosem v televizi. Tady v Rusku? Přijde tisková zpráva a konec. Teď chtěli před šampionátem udělat velkou show, na které oznámí, kdo bude hrát. A místo toho nakonec jen nudně řekli, že všech 27 hokejistů zůstává v týmu. Další špatná vlastnost Rusů: sami sebe dostávají pod tlak a neumějí zbourat napětí. Kdyby kouč Znaroks před turnajem řekl, že každá medaile je úspěch, snížil by tlak. Ale on řekne: Chceme jen zlato, porážka je tragédie.
Nejde se vás nezeptat na ruský sport a doping. Aktuální kauzu, která hýbe sportovním světem.
To je tragédie, protože jsou v kauze namočeny skoro všechny sporty. Ale zase – Evropa by z toho byla zmatená, hledala příčiny a důsledky, Rusové jsou jako pštrosi a strčí hlavu do písku. Mám hodně přátel, kteří se diví, že ministr sportu ještě přežil. V jiné zemi by přeci letěl. Ale tak to u nás chodí. On se hájí, že doping sportovcům nedal. Že za to mohou trenéři, lékaři, samotní sportovci. Zní to logicky, ale pokud sport řídí, tak musí nést zodpovědnost. A co říkají lidi? Dělají trpké žerty a čekají, co se ještě přihodí. Jestli z olympiády vyhodí jen atlety či celý tým. Lidi ale dali ruce do klína a jen smutně čekají.