Když chceme zachránit vše, nezachráníme nic
Nesmíme se rozplakat nad každým shnilým dřívkem, ochrana cenné architektury musí umět být i flexibilní, myslí si památkář a architekt Karel Zoch.
Určitě na území Plzně. Pokud jde o celou Českou republiku, tak má silnou konkurenci v Ludwigu Miesovi van der Rohe, který postavil například vilu Tugendhat. Mezi průkopníky moderní architektury jsou nicméně oba na stejně významné úrovni.
V jakém stavu se Loosovy interiéry v Plzni zachovaly a kolik jich dnes ještě existuje?
V různě poškozeném stavu se zachovalo osm realizací. S výjimkou domu rodiny Brummelových, který je dnes v sousedství plzeňského autobusového nádraží, se nikde nezachoval celek. Většinou zůstaly jen některé místnosti, leckdy bez původního nábytku. Většina toho zanikla během socialismu, kdy se tomu nepřikládal žádný význam.
Jaké byly pozdější osudy těchto bytů? Například Brummelův dům se památkou stal už někdy v 60. letech, čímž se zabránilo demolici.
Platí, že velká část těch interiérů byla památkově chráněna už od 60. let.
Takže se o nich vědělo.
Vědělo, ale rychle se zase zapomnělo. Do plzeňského památkového ústavu byla tehdy delegována paní Věra Běhalová, který byla původně z Moravy a byla pronásledována komunistickým režimem, byla i vězněna. Sem sice přišla jaksi z donucení, nesměla působit ve svém rodišti, ale udělala tu zásadní práci. Jako žena pronásledovaná komunistickým režimem získala dů- věru židovských rodin, které původně vlastnily Loosovy byty. Získala a shromáždila řadu dokumentů a podařilo se jí mnoho těch bytů zaregistrovat k památkové ochraně. V roce 1968 pak emigrovala do Vídně. V Rakousku se dále věnovala badatelské práci a její články o Loosových plzeňských bytech, publikované v Rakousku, byly nakonec výchozím bodem pro naši práci tady v Plzni.
Většina původních investorů ve svých bytech nakonec nemohla zůstat. Jaké byly jejich osudy?
Loos navrhoval bydlení prakticky výhradně pro židovskou klientelu. Jednou z mála výjimek je slavná Müllerova vila v Praze. Řada z nich tedy utekla před nacistickým režimem, jiným se to nepovedlo, někteří zahynuli v koncentračních táborech. Někteří se po válce vrátili, ale obvykle jen na krátkou dobu, do nástupu komunistů. V období druhé světové války byla většina interiérů zkonfiskována, v některých bytech bydleli důstojníci gestapa, sídlily okupační správy a podobně.
Podstatnější je asi dění po roce 1948.
Komunistický režim samozřejmě nemovitosti zabavil. Spousta těch majitelů znovu emigrovala. Někteří zůstali a žili ve svých bytech dál, museli se však dělit s novými nájemníky, které tam režim nastěhoval. Docházelo tedy k rozdělení bytů na několik menších samostatných bytových jednotek.
Byty se přidělovaly běžným nájemníkům k obyčejnému bydlení, nebo komunistický režim reflektoval, že jde o prestižní rezidence?
Obojí. V padesátých letech se na ně jako na nějakou památku skutečně nehledělo. Dnes působí velmi exkluzivně, ale když byt rozsekám na několik částí a třeba v pracovně zřídím kuchyni, až tak komfortně a přepychově nevypadá. S některými potomky nájemníků, lidmi, co tu vyrůstali, jsem mluvil. Leckdy si neuvědomovali, že jde o něco cenného. Na druhou stranu se to obvykle nezničilo, nepředělávalo. Důraz na praktičnost a funkčnost, na kvalitní a drahé materiály nebo třeba vestavěný nábytek, to všechno ukazuje určitou nadčasovost Loosovy architektury. I proto vydržela do dnešních dnů.
Specifické na tomto unikátním souboru je, že byl dlouho utajený. I místním. Přece jenom výjimečné stavby si každý všimne, ale interiéry člověk nevidí.
Je velká škoda, že Loos tu měl takové množství zakázek, ale nepostavil tu nikdy celou novostavbu. Vždycky to byla adaptace. Ještě když jsem studoval v Praze na fakultě architektury – končil jsem v roce 2002 – tak jsem měl tušení pouze o jedné stavbě, o Brummelově domě.
Loos se ovšem na interiéry soustředil, vnitřní uspořádání pro něj bylo důležitější, než jak stavba působí navenek.
Loos to tak cítil. Můj dům, můj hrad. Měl rád rozptýlené světlo, zatažené závěsy. Někdy používal dřevěné stěny s napnutým hedvábím, díky čemuž se nedalo dívat ven. To je i jeho slavný výrok: „Gentleman se z okna nedívá.“
Pro dnešní bydlení je to přece klíčová myšlenka. Spousta lidí bydlí v bytech – v panelácích, v novostavbách nebo i v historických činžovních domech. Nakolik se dnes ve standardizovaných bytech pracuje s takto radikální myšlenkou přestavby, kdy za nenápadnou zdí běžného domu vznikne úplně nový vesmír, jak to uměl Loos?
Dělat něco takového v paneláku nemá smysl, protože panelák má omezenou životnost a hodnota toho bytu je diskutabilní. Nevím nicméně o současném případu, kdy by si někdo do průměrného domu nechal od špičkového architekta navrhnout nákladný interiér. Lidé uvažují racionálněji a nechají si obvykle rovnou navrhnout celý dům.
Pokud jde o Loosovy byty v Plzni,