Škola dětem brání, aby se mohly učit
„Dítě je tak zavaleno školními povinnostmi, že musí mít hodně velké nadání, aby ho dokázalo prosadit,“říká psycholožka Jana Nováčková.
toho získávají ve škole fragmentované informace. Klidně se může stát, že ani netuší, že Leonardo da Vinci, o kterém se učí ve výtvarné výchově a ve fyzice, jsou stejná osobnost.
Co s tím?
Chybí tu diskuse, která by se zabývala tím, co je obsahem základního vzdělávání. Nedávala bych ji ale do rukou odborníků v jednotlivých oborech, na tom, co je nezbytné, by se měli shodnout lidé mimo ně.
A co přístup k dítěti?
Tradiční škola nebere v potaz jeho individualitu nebo vývoj. Že jdou všechny děti do školy v šesti letech, neznamená, že tam přicházejí stejně vybavené. Ale my po nich chceme stejné věci. Jak mohou během takového vzdělávání poznat, k čemu mají dispozice? Škola je často zahlcuje tím, co jim nejde. To už musí být hodně velké nadání, aby se prosadilo při tom, jak je dítě zavaleno školními povinnostmi.
Navrhujete tedy školu zcela změnit?
Čím dál více mi připadá, že investovat úsilí do zlepšení tohoto systému je marné. Že to chce vytvořit možnosti, aby mohl vzniknout paralelní systém vzdělávání. Už nyní vzniká, uzákoněno je i domácí vzdělávání. Je třeba změnit představu, že když moje dítě neumí kvadratickou rovnici, je ve srovnání se sousedovým, které ji odříká, v něčem méněcenné nebo o něco ochuzeno. Ale že tím nemohlo rozvi- nout něco svého, jako by nebylo důležité.
Většina žáků však chodí do takových „stejných“škol. Jak dítěti pomoci se najít, když mu škola nepomůže?
Rozhodně ne tím, že je budeme motivovat pochvalou a trestem. A to nejen v souvislosti se školou. Tím mu bereme vnitřní motivaci k tomu, aby se učilo pro sebe, učí se místo toho pro odměnu. Přitom schopnost učit se je v lidské přirozenosti. Vnitřní motivace k učení je křehká a děti ji ztrácejí velmi rychle, a to už od školky.
Ve školce se ale neznámkuje.
Děti dostávají odměnu, když snědí, co nechtějí, když nakreslí, co chce paní učitelka a ne ony. Odměna je pro ně přitom něco magického, udělají pro ni i to, co by jinak neudělaly. Jenže jak se pak mají vyznat samy v sobě? Motor vnitřní motivace se zadrhne velmi rychle. Ve škole to pak pokračuje, jen přibývá pocitů ohrožení. Mozek je zařízený tak, že když cítí ohrožení, zabývá se jím a v té chvíli se nemůže učit.
Takže škola brání v učení?
Ano. Podívejte, mozek je nastaven tak, aby hledal ve věcech smysl. Když ho dítě nenajde, je pro něj problém se učit. Jeho cílem nebude něco se naučit, ale dostat odměnu nebo najít cesty, jak se učení vyhnout. Bez vnitřní motivace ztrácí k učení důvod. Tomu bohužel škola nevěnuje pozornost, a tak nemá jinou možnost než používat nástroje vnější motivace. Když pak dítě nemotivuje odměna nebo trest, nevidí důvod k učení. Další problém je v tom, že řada učitelů neumí pracovat s chybou. Chyba je nástroj učení a mělo by se s ní pracovat jako s něčím pozitivním. Jenže když ji dítě udělá ve škole, potrestají je. Raději než by udělalo chybu znovu, nebude příště dělat nic. A nic se také nenaučí.
Znamená to, že bychom neměli děti chválit?
Je zásadní rozdíl mezi pochvalou a oceněním. Pochvalou dítě hodnotíme. Když mu říkáme, že je šikovné, zodpovědné nebo chytré, dáváme mu nálepku. Ocenit je třeba to, co dítě dělá, ne, jaké je. Že se mu například povedlo na obrázku vystihnout, co jste viděli včera na procházce. Když mu řeknete, že je šikovné, co nového se dozví?
Kam byste šla pro inspiraci pro školství?
Slyšela jste někdy o Sudburry Valley School? Tato škola byla založena v roce 1968 a staví na tom, že dala zodpovědnost za učení do rukou dítěte. Odmítla dívat se na ně jako na nádobu, kterou má povinnost naplnit, ale dívá se na ně jako na kompetentního tvora, který má zabudovaný svůj vlastní „vývojový program“a ten mu říká, co je pro ně právě v tu chvíli dobré. Zakladatelé školy vytvořili prostředí bohaté na podněty, zaměstnali respektující dospělé a nechali na dětech, jak tyto zdroje využijí. Děti si samy určují, co a kdy se budou učit. Je to systém, ve kterém se některé naučí číst ve čtyřech letech a jiné v deseti. Že to funguje, je ověřeno praxí. Avšak pro většinu lidí je to skoro nepředstavitelné. Jsou přesvědčeni, že kdyby děti nemusely, nic by nedělaly, že by si jen hrály. Že si dítě „jen“hraje, zní tak pejorativně, přitom hra je základním nástrojem učení.
V tuto chvíli se řada rodičů nejspíš vyděsila. Dítě přece potřebuje konkrétní znalosti, aby udělalo maturitu, dostalo se na vysokou školu a od příštího roku i na střední.
Chápu, že se rodiče mohou bát, že dítě nebude s touto společností kompatibilní, když projde otevřenějším systémem vzdělávání. Ale rodiče i učitelé, kteří s tím mají zkušenost, vědí, že děti se dokážou připravit na přijímací zkoušky podle svých možností během pár týdnů.
Řada učitelů si stěžuje, že bez hrozby přijímacích zkoušek nebo maturity nedokážou děti přinutit k práci. Že nejsou ochotny poslouchat.
To souvisí i s tím, jak se ve společnosti