Valašský Děda mísí Babičku s folklorní lekcí
jejich prapředkové. A výjevy z nich, jakýsi Rok na vsi, trio režisérů inscenuje často ve zpomalených, kýčovitě lyrizovaných lekcích dobové vlastivědy. Děti zjistí, jak se vynášela zima, stavěl máj, pekl chléb, kopaly brambory, slavily dožínky i Vánoce. Film vlastně z poloviny nahrazuje exkurzi do místního skanzenu.
A druhá, současná polovina? V ní se neděje prakticky nic. František Segrado v titulní roli zabaví potomkům mobily i tablety, načež jim odhalí kouzlo povidel, sílu slivovice, základní pojmy valašského nářečí a ve finále i vlastní „druhou tvář“veskrze moderního borce. Spoustu času spolykají záběry vozového parku od dědova auta přes farářův moped po záchranný traktor. Dialogy nemají obsah, vede se běžná konverzace z hospody či z návsi, případně zazní sdělení „Dobrý chleba je dobrý“. Svatá pravda, ale jaký má tady účel?
Svépomocná reklama
Hravější epizodky představují jednak Bolek Polívka v roli sebe sama na útěku před vlezlými sběrateli autogramů, jednak Petr Čtvrtníček coby pražský vetřelec, jehož vpád do vsi kopíruje příjezd postavy Zdeňka Svěráka do Vesničky mé střediskové. A to by v tom byl čert, aby nedošlo i na pořádnou veselici s kapelou.
Ale ubránit se nedá. Celou snůšku neumělých banalit sdělují tvůrci se srdcem na dlani tak opravdově, že se na ně člověk nemůže zlobit – jako neodolá drobotině na první besídce. Slovy známé reklamy – Když ji miluješ, není co řešit.
A Děda je spíše než filmem jednou velkou svépomocnou reklamou na milované Valašsko.