Jak se mění sláva výstřelů v srandu kopanců
La vie est ailleurs – život je jinde, psali po zdech Sorbonny pařížští studenti v bouřlivém květnu 1968. A myslí si to i Jaromil, trapný hrdina stejnojmenného sarkastického románu Milana Kundery.
Kniha dokončená roku 1969 vyšla nejdříve ve francouzském překladu v roce 1973 a autor za ni získal prestižní ocenění Prix Médicis.
V češtině se objevila o šest let později, kdy ji vydali manželé Škvorečtí ve svém kanadském nakladatelství Sixty-Eight Publishers, a pro drtivou většinu tuzemských čtenářů byla přirozeně nedostupná. Nyní se k nim Život je jinde dostává díky nakladatelství Atlantis.
Tvé mládí, básníku
Maminka toužila, aby se dítě, jež nosila v břiše, jmenovalo Apollon podle krásné sošky v její ložnici. Ale chápala, že by „její syn měl těžký život s tak vznešeným jménem“. Jako vhodný ekvivalent se nabízel Jaromil. Je to jedno ze dvou jmen, které se v románu objevuje, tím druhým je Xaver, Jaromilovo vysněné alter ego. Ostatní postavy románu jsou bezejmenné – matka, malíř, zrzka, čtyřicátník, padesátnice...
Tedy – předchozí tvrzení není přesné, neboť Kundera příběh mladého básníka Jaromila prokládá útržky ze života významných lyriků – Rimbauda (ten je ostatně původním autorem věty, že život je jinde), Lermontova, Keatse, Byrona, Halase. Slouží mu jako zrcadlo, v němž se odráží Jaromil, senzitivní chlapec s uměleckými sklony, jenž od obdivu k surrealismu přejde v době nastupujícího stalinismu celkem plynule k propagování komunistických ideálů. A z básníka se stává arogantní veršotepec a nakonec i udavač.
V pasti panictví a revoluce
Je snad Jaromil jakýsi Rimbaud, uvězněný v černé pasti revoluce? Svým způsobem ano, přijmeme-li Kunderovu ironii a krutý vtip, s nimiž v tomto eposu o básnictví a dospívání nabourává etické hodnoty dětství, lásky mateřské a milenecké, revolučních snů i poezie.
Je nicméně pozoruhodné, že autor de facto lyrické veršování počátku padesátých let obhajuje – pozoruhodné zejména proto, že sám Milan Kundera, jak známo, se své poezie z té doby zřekl a ve svém seznamu vlastních děl ji neuvádí.
Vlastně je člověku Jaromila chvílemi líto. Ten něžně půvabný chlapec, ochraňovaný a adorovaný maloměšťáckou maminkou, tolik touží po lásce ženy... Nebo alespoň po někom, kdo by ho zbavil břemene panictví, a když to nevyjde s kráskou, vezme zavděk nehezkou zrzkou, na jejímž osudu se posléze ošklivě podepíše.
A nezajímá ho ani konec surrealistického malíře, k němuž kdysi vzhlížel a jemuž vděčí i za rozvíjení svého nesporného talentu – neboť život je jinde. To jsou ty Kunderovy žerty, drsné až tragické.
Druhý Kunderův román (po Žertu) má samozřejmě všechny znaky autorova osobitého stylu. Od rychlého střídání krátkých kapitol přes vycizelovaný jazyk, kde má každé slovo své přesné místo, po sarkasmus až lehký cynismus. Neboť jak jinak nazvat následující paralelu mezi Jaromilovým osudem a smrtí Michaila Lermontova, jenž v šestadvaceti letech zahynul v souboji: „Ó Čechy, sláva výstřelů se ve vás tak často mění ve srandu kopanců!“