Už se zapomnělo, jak krutí komunisté byli
„Havel byl talentovaný člověk, který ale neměl dělat politiku. Udělali z něj kult a to ho zkazilo,“říká sestra bratří Mašínů Zdena.
Má oči svého bratra Josefa, který se v roce 1953 prostřílel do Západního Berlína. A nejen oči, i myšlení. V nesmiřitelnosti vůči komunistické éře Zdena Mašínová nevidí hrdinství, ale povinnost, naplnění otcova odkazu. Teď má velkou naději, že získá zpět rodinný statek v Lošanech.
Často se připomíná příhoda z války, kdy za vámi otec, jeden ze Tří králů českého odboje, v noci tajně přišel. Bratři i maminka vám pak tvrdili, že šlo o sen. Věřila jste jim?
Do Poděbrad nás gestapo vystěhovalo ze dne na den v zimě 1940. Otec nás pak navštěvoval tajně, protože nás hlídali. Byla jsem špatný spáč, jednou jsem se probudila a viděla jeho tvář. Jako zjevení. Mamka mě uklidňovala, že to byl sen. Ráno jsem ale na stole viděla hrnky, které se užívaly při návštěvách. Řekla jsem: Vidíte, že lžete, tatíček tady byl.
Uvědomovala jste si jako sedmiletá, proč o tom nesmíte veřejně mluvit?
Jistě, abych se někde neprořekla. My jsme byli vychovaní tak, že se u nás mluvilo hodně otevřeně, ale zároveň že jisté věci se prostě říkat nemohou.
Věřil otec, že dokáže gestapo dlouhodobě mást a unikat mu?
Když se naposledy před svým zatčením v roce 1941 sešel s maminkou, řekl jí, že má asi poslední možnost odejít. Kruh se kolem nich uzavíral čím dál víc. Ale musel by jít do SSSR. Řekl jí: Tam nikdy. To je důležité pro pochopení, proč pak mí bratři se strýcem Ctiborem Novákem zahájili odboj. My jsme byli dost informovaní o tom, co je SSSR zač.
Velkou roli tam sehrál i moták s posledním dopisem vašeho otce.
Napsal ho v pankrácké věznici. Po válce maminka dostala zprávu od jisté ženy, manželky otcova spoluvězně, který propašoval své motáky zašité v prádle. Psal v nich o skrýši ve veřejích cely číslo 10, po válce se ho podařilo najít.
Je ten moták klíčem k pochopení motivace vašich bratrů bojovat proti komunistům? Stojí v něm, že boj za svobodu vlasti bude jednou i jejich povinností, stejně jako jeho.
Samozřejmě! A ještě jedna věc: v Poděbradech bratři pomohli uprchnout dvěma ruským zajatcům z transportu a za pomoci statečné babičky je ukryli doma. Jeden se pak dostal k partyzánům, druhý, Stěpan, odmítal odejít, i když kolem už procházeli Rusové. Padl dokonce před matkou na kolena a prosil, aby si ho vzala. Věděl, že Stalin má vojáky, co padli do zajetí, za zrádce. Nakonec slíbil, že se nám ozve, a odešel. Nikdy jsme o něm už neslyšeli.
Snažím se pochopit vlivy, které vás formovaly. Odkaz vašeho otce, ruský důstojník...
Po válce bylo vše velice složité. Zapomnělo se na tu velkou lumpárnu, pakt Molotov –Ribbentrop, a mnoho lidí věřilo, že nás Sovětský svaz osvobodil. Bylo to ale vše umělé, už od stanovení dělicí čáry v Jaltě. To byl ten obrovský historický malér této země. Ale malérů tedy dodneška bylo víc.
I paradoxů. Vaše maminka vstoupila do komunistické strany.
To bylo v době krátkodobého nadšení, dokud jsme neviděli, k čemu to tu spěje. Její bratr Ctibor Novák, který prožil válku v nacistických káznicích, vstoupil také.
Bratři i vy jste často odmítali polaritu „hrdinové, nebo vrazi“, která se v debatách o jejich činnosti vyskytuje. Jak tedy své aktivity vnímali?
Jako povinnost, podle poslední vůle našeho otce. Tam je základ: nebuďte otroky! A my jsme jimi nebyli. Bratři použili násilné prostředky, já to uznávám – ale vyvolali to všechno přece komunisté. Oni s brutalitou a krutostí začali.
Myslíte, že se 50. léta a kontext, v němž vaši bratři usoudili, že je potřeba bojovat, málo připomínají?
Nepřipomínají se vůbec. Přitom to je základní věc. On se zdůrazňuje jejich přechod do Berlína, ale o ten nešlo. Důležitý je záměr. Neodcházeli jako exulanti, počítali, že se vrátí a pomůžou osvobodit tuto zemi. Proto v USA vstoupili do vojenských škol. Byli hodně zklamaní, když mlčení Západu během potlačení protikomunistického povstání v Německu a Maďarsku ukázalo, že k žádnému osvobození nedojde.
Bývají lidé, kteří mají na činnost vašich bratrů silně negativní názor, přístupní argumentaci?
Občas. Záleží na tom, z jakých poměrů ten člověk je, jakou má výchovu, jak byla postižena jeho rodina. My jsme asi po našem otci měli nízký práh pudu sebezáchovy. Být fyzicky zdatnější, zcela jistě bych bratrům pomáhala a šla s nimi i do Německa.
Rozhodla jste se, že nechcete mít vlastní děti. Jsem rodič, přijde mi to jako nejtěžší možné rozhodnutí.
Bylo to velmi těžké. Ale můj život nebyl příjemný, a to je ještě slabé slovo. Ztráty, které jsem musela prožít – matku komunisté za hrozných podmínek doslova zničili – mě přesvědčily, že bych těžko vydržela, kdyby můj potomek musel zažívat něco podobného.
Litovala jste toho?
Pocit lítosti jsem neměla, dodnes jej nemám. Brala jsem to tak, že kdybych viděla, že někdo potřebuje pomoc, tak bych věnovala tu energii jemu.
Ústavní soud nedávno oživil případ soudní pře o lošanský statek, který před válkou patřil otci. Vrátilo vám to naději, že statek získáte zpět?
Víte, že jsem na návrat majetku po devadesátém roce vůbec nemyslela? Otec byl ze starého selského rodu, maminka z podnikatelské, slušně situované rodiny. Neviděla jsem moc rodin, které by obětovaly pohodlí kvůli ideálům– svých rodičů jsem si nesmírně vážila za to, že nechtěli, abychom žili jako otroci.
V restitucích jste získala domy v Olomouci, napsané na vás a na matku. Jak to bylo s lošanským statkem?
Myslela jsem, že je napsaný jen na bratry, ale manžel zjistil, že tam mám tři osminy – jako ideální podíl, takže se statkem stát nebude moci nakládat, jak se mu zlíbí, když mi to vrátí. Na pozemkovém úřadě v Kolíně jsem kvůli tomu byla sedmkrát, pořád říkali, co mi chybí za dokumenty. Nakonec jsem jim i hrozila hladovkou a že zavolám sdělovací prostředky (úsměv). Tak mi to vrátili.
A co zbytek statku?
Ono jde spíš o princip a otcův odkaz. Statek napsal za války na děti, protože každá totalita chce hlavně krást, a toto zabránilo okupantům, aby nám ho vzali. Abychom získali zbytek statku, museli by se přidat i bratři, ale komunisté jim sebrali občanství. Po roce 1989 jim úřady řekly: No tak si o ně zažádejte. Bratři na to, že oni se ho nevzdali, proto o něj žádat nebudou. Ctirad rovnou řekl, že s tímhle státem a s jeho právním systémem nebude vyjednávat.
Možná Lošany přece jen získáte.
Ústavní soud případ vrátil na začátek, k okresnímu soudu do Kolína. Soud to předal pozemkovému úřadu v Praze. A z toho mi přišlo vyrozumění, že je možnost dohody. Je tristní, že se to tak vleče, ale teď mi z pozemkového úřadu rychle a slušně odpovídají, dodržují lhůty, to budí naději. Chtěla bych v Lošanech udělat malé otcovo muzeum.
Co pro vás vlastně znamená vlastenectví? Jak byste ho definovala?
Nevím, jestli se tomu má říkat vlastenectví, ale nejdůležitější je být čestný, pravdomluvný a odvážný. Dělat, o čem jsem přesvědčená, že to je správné, chovat se solidárně, obětavě pro společnost jako takovou.
Dnes má hodně lidí potřebu zdůrazňovat: „Já jsem vlastenec.“
Tu potřebu nemám. Mně se tady líbí prostředí, krajina, země, kde žijeme. Proč je tak nešťastná?
Ptám se i kvůli jiné věci. Narazil jsem na krátkou citaci, že se prý stydíte, že jste Češka.
To bylo pravděpodobně po devadesátém roce, když se jednalo, jestli má zločinecká komunistická strana mít možnost být v parlamentu. Nesla jsem to velmi těžce. A velice ambivalentní vztah mám k Václavu Havlovi, který tehdy vystupoval proti zrušení KSČ i proti nahlížení do svazků StB.
Lze ale za činy jiných lidí cítit stud?
Nemá se zevšeobecňovat a vidět černobíle, souhlasím. Potkala jsem spoustu statečných a čestných lidí, možná, že národ jako celek takový nebyl. Člověk se až během života naučí mít buď pevné postoje, nebo se ohýbat.
Jste v životě pesimistka?
V lidstvo příliš nevěřím. Nevím, jestli je to pesimismus. Věci jsem vždy brala takové, jaké jsou, s tím, že je nutné se s nimi vyrovnat, ale zásadovým způsobem. Mnoho nadějí a útěchy jsem v životě neměla, to je fakt – s výjimkou manžela. To on mě zachránil, když jsem se rozhodovala, jestli má smysl dál žít.
Vaše neteř Barbara vzpomínala, jak se její otec Josef Mašín mladší rozčilil, když se Václav Havel stal prezidentem. Bylo to u vás podobné?
Spíš jsem se divila, protože do Listopadu lidé Havla moc neznali, pokud neposlouchali Svobodnou Evropu. Bratři ho znali z gymnázia v Poděbradech, založeného po válce pro děti z nacisty pronásledovaných rodin. Už tehdy jsme se divili, že tam byl Havel, protože jeho rodina perzekvována nebyla. Do Lucerny chodili esesáci.
Za války byl Václav Havel nicméně dítětem, těžko na to mohl mít vliv.
Víte, on byl velice talentovaný člověk, který ale neměl dělat politiku. Bratři ho poznali jako ctižádostivého. Proto mu asi šlo o prezidentství, ale neměl na to nikdy přistoupit. Když se z někoho začne dělat kult, tak ho to kazí. A byl to i jeho případ, z něj kult udělali. Jak začala komedie „nejsme jako oni“, věděla jsem, že to bude špatné. Kompromisy, co udělal po hrůze bolševismu, vyjednání přechodu moci s Čalfou, tak to tedy prosím ne. Z toho jsem byla zděšená.
To je další vaše velké téma – že byl Listopad dopředu dohodnutý.
Komunisti na to byli připravení. I Prognostický ústav založili, když se vědělo, že režim padne, lidi jako Klause či Dlouhého, hochy podivné a zvláštní, už za minulého režimu posílali studovat. Byli vždy o několik kroků napřed. V tom bychom se od nich mohli učit.
S rokem 1989 se pojil i Havlův slogan o vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí. Vadil vám také?
Jsem asi příliš realistický typ a tohle na mě bylo umělé a nadnesené. Pravda a láska existuje jen mezi jednotlivci, ale ve společnosti ne. Když člověk zná historii, jaké kruťárny si lidé dokázali dělat na základě materialismu, pseudohodnot, tak já tomu nevěřím. Po Listopadu to většinu lidí nadchlo, ale trvalá hodnota společnosti to bohužel není.