Převrat zoufalců
Z Turecka se po pokusu o puč stává riziko. Erdogan začal budovat nový režim
Do puče, který byl proveden tak školácky, že musel selhat, bylo Turecko stabilním, i když problematickým nárazníkem mezi neschopnou Evropou a Blízkým východem, jenž právě kolabuje i exploduje zároveň.
Po převratu a také svou reakcí na něj se však Turecko vzdaluje Evropě a z opory se mění v potenciální riziko.
Jestliže organizátoři puče, jak zní celkem logické vysvětlení jejich motivů, chtěli zastavit plíživou islamizaci země a autoritářství tureckého prezidenta Erdogana, výsledkem bude pravý opak.
U bran Evropy se nyní ocitla úplně jiná země.
Už sám fakt, že v členské zemi NATO se vzbouří část druhé nejpočetnější armády, je výstražný moment.
Turecká armáda se vždy považovala za strážce sekulárního odkazu zakladatele moderního Turecka, teď přihrála celou zemi včetně sebe prezidentovi a jeho umírněným islamistům. Puč byl vlastní gól.
Byl to puč, který nesl významný rys zoufalství, protože neměl naději na úspěch. Praktických důvodů je řada, ale ten hlavní je politický: zatímco dosud vždy armáda v téhle zemi vojenských převratů k spokojenosti veřejnosti odfoukla ze scény politické klubko, jež se hádalo, nemělo důvěru a bylo tak nevýkonné, že turecká ekonomika byla tureckým hospodářstvím ve smyslu hanlivého českého rčení, nyní má prezident Erdogan a jeho strana víceméně dlouhodobou podporu téměř poloviny Turecka. Je to odměna za to, že životní úroveň se prudce zvedá, ekonomika roste a sebevědomí taky. Když se o Turecku hovoří jako o jedné z nejdůležitějších
mocností budoucnosti, není to přehánění.
A když Erdogan poslal lidi do ulic, oni tam vyrazili. Podpora, která mu umožnila přežít, nyní bude za ním, až bude upevňovat režim. Bude to jiný režim než doposud. Jednobarevnější. Je to vidět už z prvních kroků vítězů.
Následuje rozsáhlá čistka. Mezi důstojníky by byla pochopitelná, protože situace je pořád ještě na ostří nože. Ale pokud sám prezident také okamžitě začal hovořit o znovuzavedení trestu smrti, aby je bylo možné pořádně potrestat, a nechal preventivně zatknout skoro tři tisíce soudců a státních žalobců, protože by nesoudili dobře, může to být jen přepálené rozhodnutí v momentální výhni emocí, ale také předobraz Turecka příští doby.
Stejně tak reakce všech politických stran, které puč do jedné odsoudily, může být vykládána jako věrnost demokratickým pořádkům, ale také jako vazalský hold věrnosti.
Navíc i armáda jako nejdůvěryhodnější složka společnosti bude zřejmě jiná. Bude ochočená, a místo aby strážila odkaz Atatürka, bude možná střežit Erdogana. Která varianta převáží, ukážou až další týdny a měsíce. V každém případě to nyní vypadá, že Turecko, jak jsme ho znali, je na křižovatce.
Puč sám a krev, kterou při něm prolily tisíce lidí – zatím je hlášeno na 290 obětí a přes tisíc zraněných, stejně jako hon na pučisty a masivní odvetná opatření přinesou více vášní a více polarizace.
Turecká armáda má být jednou z nejvycvičenějších v NATO, ale vojenské puče tam zřejmě neučí. Tolik chyb by neudělal ani civilista.
Pučisté nesplnili dokonce první přikázání úspěšného pučisty: Zadržíš hlavu vlády, kterou chceš svrhnout. Místo toho nechali pobíhat na svobodě prezidenta i premiéra, kteří se chovali velmi čile.
A pak tomu pučisté nasadili korunu, když zhřešili i v druhém přikázání: Nenecháš je promlouvat k lidu svému.
Armáda nedokázala umlčet média, na sociální sítě úplně zapomněla, a dokonce dopustila, aby v nejkrizovějším okamžiku, kdy se osud převratu lámal, mluvil k veřejnosti jak prezident, tak premiér. Ti vyzvali lidi, aby vyšli do ulic, což bylo klíčové – a klíčové pro další vývoj převratu bylo také to, že kvůli vystoupení představitelů vlády najednou nevypadal jako ohromující podnik vojenské mašinerie, ale akce izolované skupiny. Ztratil na věrohodnosti.
A možná ji ani nikdy neměl, protože pučisté nedodrželi ani třetí přikázání, totiž: Opatříš sobě co nejvíce spolupučistů.
Bylo zřejmé, že vojáků je na puč příliš málo. Možná by se něco takového mohlo podařit před informační érou, kdy by důstojníci nevěděli, co se děje, a zůstali by věrní instituci, protože ta mu dávala alibi. Teď to nešlo. Proto se rozličné silové složky postupně pustily do sebe.
Bylo záhadou, proč si vzbouřenci nezajistili na svou stranu důležité jednotky, tankisty a letce poblíž Istanbulu a Ankary.
V analýzách se objevují i další důvody, proč puč selhal. Nejdůležitější politici Západu, především Barack Obama a Angela Merkelová, ihned podpořili legální vládu, tím dali Turkům u televizí a internetu vodítko. A další věc: vodítko by jistě nebylo tak účinné, kdyby puč vypukl ve dvě v noci, kdy už země spí. Kdyby byly vypnuty telefonní sítě, nikdo by do ulic nevyšel.
A hodně důležité bylo, že pučisté šli proti zdi. I když půlka Turků nemůže Erdogana vystát, druhá ho miluje. Při minulých pučích stáli proti armádě rozhádaní politici, teď to byla populární politická strana a prezident Erdogan. Kosa armádního sekularismu tak pak padla na kámen tureckého umírněného islamismu, na němž je Strana spravedlnosti a rozvoje postavená.
Vše dohromady to znamenalo, že puč byl ztracen ještě dřív, než začal.