Co odhalil puč v Turecku

Armádní puč v Turecku je možné vysvětlit několika způsoby. Jistá je jedna věc. Prezident Erdogan má mezi lidmi významnou podporu a výrazně posílil. EU by mu však jen proto „neměla jít na ruku“.

VTurecku se v posledních hodinách odehrálo několik příhod současně. Alespoň tedy pokud budeme brát vážně, co o nich jejich dobrovolní a nedobrovolní aktéři zatím říkají.

Podle turecké vládní verze jistý 75letý klerik, který v zemi dvacet let nebyl, zařídil za pomoci dvou generálů rozstřílení parlamentu tanky a ještě k tomu povstání části armády. Viditelně do toho musel zapojit i více než dva a půl tisíce soudců, které za to obratem zčásti odvolali a zčásti zatkli. Onen klerik – Fetullah Gulen – tvrdí, že pokus o převrat odsuzuje a neplánuje se ani v budoucnu vrátit domů.

Prezident Recep Tayyip Erdogan ovšem ví lépe, co se stalo doopravdy. Proto veřejně požádal USA o klerikovo vydání s tím, že Turecko teroristy na žádost cizích zemí také vydává. Jakkoliv kdysi jeden ve Francii usedlý klerik, Ruholláh Chomejní, který také ve své zemi desetiletí nebyl, dokázal uplést íránskou islámskou revoluci, již na první pohled v této historce mnoho věcí nesedí.

Chomejní se celý život do Íránu vrátit chtěl a byl naprosto nejpodporovanějším představitelem opozice proti šáhovi, všeobecně nenáviděné hlavě státu. Jistě nám prezident Erdogan nechce říct, že je v pozici íránského šáha a masy naslouchají Gulenovi. Sám průběh puče ukázal k prezidentově radosti pravý opak. Turci ho hromadně podporují. Toto vysvětlení proběhlých událostí lze tedy považovat za celkem málo pravděpodobné.

Druhá verze proběhlého je ta, kterou již delší čas naznačovali „experti“. Hluboce rozdělená turecká společnost v ní má stoupající problém se zvyšující se islamizací Turecka a zradou sekulárních myšlenek Kemala Atatürka. Ty v zemi vždy strážila zejména turecká armáda, a proto se na ni také prezident Erdogan zaměřil. Léta probíhajícími čistkami v armádním velení se ji pokusil ovládnout, aby nestála v cestě projektu znovu islamizace Turecka a návratu osmanského impéria.

Vzhledem k tomu, že turecký prezident měl právě chystat další vlny armádních čistek, dali se vojáci do pohybu. Armáda přistoupila k více či méně očekávané akci záchrany světského Turecka tak, jak si – alespoň podle expertů – minimálně polovina obyvatel více a více přála.

Dnešní články amerického republikánského tisku s titulky jako „Poslední naděje Turecka zklamala“jsou pro tohle vidění Turecka příznačné. Ani takový popis ale nedává odpovědi na některé logické otázky. Pokud je polovina Turecka proti současné vládě, kde byla posledních 48 hodin? Odjela někam na dovolenou? Třeba za Gulenem do Filadelfie? Jak jinak si vysvětlit, že porážku puče slaví lidé na ulicích a nevypadá to zrovna na malou, vládou organizovanou PR akci? Proč se k pučistům nepřipojila žádná z parlamentních stran? Ani de facto nikdo z opozičních politiků? Proč je obratem odsoudil sám Gulen, který je měl vést? I tento obrázek „Turecka expertů“lze tedy považovat za málo pravděpodobný.

V nedostatku fakt, která navíc tak zřetelně jdou proti zdravému rozumu, se vždy objeví i spekulační teorie. Ty naopak vysvětlí vše. Sulejman Sojlu, turecký ministr práce, již na jedné popracoval a vysvětlil nám, že se ve skutečnosti jednalo o Američany podporovaný a naplánovaný puč. Nejspíš to časem doloží i tím, že americká společnost Stratfor v jeho průběhu vypouštěla informace, že Erdogan je již na americké základně v Německu a teorii uzavře rétorickou otázkou, proč, jinak by bylo třeba po dobu převratu odříznout od světa americkou leteckou základnu v Incirliku.

Škoda, že o puči jeho američtí autoři asi nějak zapomněli říct vlastnímu ministrovi zahraničí Johnu Kerrymu. Ten není zrovna oscarový herec a přesto, když vysvětloval, co se v Turecku děje, vypadal důvěryhodně překvapeně jako všichni. Nejenže ihned podpořil demokraticky vzešlou vládu, ale dokonce o pučistech prohlásil, že se „to nezdá být zrovna brilantně naplánované“. Sojlu to bude ale nejspíš považovat za sebekritiku a čekat, jestli armádní velitelé, kteří uletěli do Řecka, neskončí třeba na Floridě. Turci ostatně milují konspirační teorie a už se říká, jak si puč prezident Erdogan zorganizoval sám a stihl se k němu přiznat i jeden novinář.

Co se v Turecku doopravdy v noci na sobotu stalo, se nejspíš dozvíme po částech a s časovým odstupem jako u každého napínavého televizního seriálu. Zatím je podstatné zaměřit se jen na fakta. Prezident Erdogan má mezi Turky podporu, a to větší, než experti dosud tvrdili. Armáda, i kdyby se jí puč povedl, by o tuto podporu musela teprve soupeřit. Mezi armádou a politickou opozicí není koordinace. Množství nespokojených v Turecku je ovšem dost velké na to, aby jim shořel kus parlamentu. Až nám teď experti začnou vysvětlovat, jak prezident Erdogan pučem značně posílil, a že je mu tudíž vhodné jít „více na ruku“, zamysleme se nad následující úvahou.

Erdogan je demokraticky zvolená hlava země, která výkonem své funkce jistou část armády popudila natolik, že si na něj vzala tank. To mi nepřijde jako partner tak silný, že je mu třeba v mnohém ustupovat a přestat mu klást otázky, na které zatím nezazněly odpovědi. Začněme třeba tou, jak 2 745 soudců zorganizovalo puč a jezdilo na tanku. Doufejme, že toho EU bude schopna a neomezíme se jen na slovní podporu nějakých obecných principů demokracie. Turecko je náš spojenec. Jeho prezident jistě také. A proto nám rád odpoví.

Množství nespokojených v Turecku je dost velké, aby jim shořel kus parlamentu.