Logistika balení KUFRŮ

Existuje tisíc důvodů, proč milovat prázdniny, dovolenou a vůbec volno – vůně moře, vrcholky hor, pozdní snídaně, vítr ve vlasech… A existuje jeden, proč je nenávidět – balení kufrů.

Vystoupili jsme z trajektu. Trochu se mi motá hlava a chce se mi strašně spát – následek požití léků proti mořské nemoci. Pořád je to lepší než pozvracet palubu. Jedna, dvě, tři zavazadla, správně. Jedno, dvě, tři děti, taky správně. Počkat, někdo chybí, manžel. Aha, manžel šel vypůjčit motorky, abychom se dostali do kempu. O hodinu později jsme na místě, máme postavený stan, večeři na stole, slunce zapadá nad oceánem. To je bezva, možná bych mohla vytáhnout plavky. Tentokrát vážně přesně vím, kde co v kufrech najít… a to mi tahle dovolená dala obzvlášť zabrat.

Teď jsme totiž na ostrově. Na dočista malém ostrůvečku, obklopeni mořem jako Robinsoni. Naše auto se zbytkem zavazadel zůstalo na pevnině, respektive na větším ostrově, na Tchaj-wanu. Prvních pár dní dovolené budeme lenošit na pláži, sbírat mušle a pozorovat korálové rybky. Pak se přeplavíme zpět a vyrazíme na túru do hor, zdolat nejvyšší vrchol, skoro 4 000 metrů.

Dokonale jsem to promyslela. Připravila jsem různá zavazadla a označila je různobarevnými mašličkami. Pečlivě jsem oddělila kufr zn. moře, vedro, slunce, koupání a kufr zn. pohorky, zima, bundy, rukavice. To abychom s sebou nemuseli tahat spoustu zbytečností. Takže teď, v horkém prázdninovém večeru, kdy děti volají, že se ještě chtějí koupat a kdeže mají ty šnorchly a plavky, mohu s přehledem otevřít kufr s modrou mašličkou a vytáhnout… ano, šály, tlusté ponožky a mikiny.

Nesnáším balení. Ať se jede na tři dny, nebo na měsíc, pokud máte malé děti, zavazadel je úplně stejné množství. Pokud máte děti větší, je kufrů ještě o něco víc a zkuste jim říct: „Tohle s sebou brát nemůžeme!“Nakonec to stejně najdete zastrčené v autě pod svou sedačkou, tedy pokud neletíte letadlem a není to metrový plyšový dinosaurus. V tom případě doufejte ve svou rodičovskou autoritu a pokuste se usmlouvat výměnu za pouze půlmetrovou plyšovou tarantuli, která se snáz našlape do již tak přetékajících zavazadel a na letišti vyděsí pracovnici kontroly.

Skoro vždycky něco zvořu. Když jedeme mimo civilizaci, zaručeně zapomenu sirky a toaletní papír. Pokud se mi podaří přeci jen všechno, nebo alespoň to opravdu důležité, zabalit, jsem celá nesvá. Protože to zaručeně znamená, že jsem opomenula něco mnohem zásadnějšího, například jsem nechala dokořán otevřené vchodové dveře do bytu. Nejsme doma, vítejte.

A pak taky může nastat situace, kdy se zdá být všechno v pořádku. Nic a nikdo nechybí. Vyrazíte, a jelikož jedete nádhernou krajinou, slunce přímo pálí, otevřete si okénko nadoraz. A vozidlo si řekne „Tak to ne! Jaká by to byla dovolená bez nějakého karambolu?“A okénko už nejde zavřít zpět. V tu chvíli vjedete do frontální níže postupující ze severozápadu, obloha se zatáhne temnými mraky, teplota klesne o třináct stupňů a začne pršet. Pak musíte doufat, že jste doma nezapomněli ten kufr s věcmi „kdyby se pokazilo počasí“, dětem oblečete pláštěnky a sobě narazíte na hlavu synovy tepláky a nohavice si omotáte kolem krku.

Ale nic z toho vlastně tolik nevadí, protože se většinou nakonec ukáže, že to zapomenuté vlastně až tak nutně nepotřebujete (tedy pokud v odbavovací hale letiště nezjistíte, že letenky a pasy zůstaly doma na stole). A to, co se cestou rozbije, se prostě cestou zas nějak spraví. Krásný zbytek prázdnin a nenechte si dovolenou ničím zkazit.