Přežít prvních třicet stran
Kdo je Milada Mašinová? Proč psát o jejím prozaickém debutu Kočky a jiné příběhy o strachu, který právě vyšel pod hlavičkou pražského Arga? Třeba proto, že v současné české literatuře „příběhy o strachu“, jak je známe v klasické podobě z druhé poloviny devatenáctého a první poloviny dvacátého století zejména z angloamerické literatury, nejsou moc v kurzu. A třeba proto, že Mašinová si přes jisté výtky nevede v tom rámci obecně vzato vůbec špatně.
Autorka, ročník 1988, se zatím představila dvakrát v médiu komiksu. Spolu s výtvarnicí Petrou Josefínou Stibitzovou, která mimochodem ilustrovala i aktuální Kočky, daly dohromady příběh na trochu otřepané téma. Jejich plánovaná komiksová trilogie se jmenuje Mor a nepojednává o ničem jiném než o moru, který zachvátí jedno město. Z pohledu rodiny, kterou decimuje despotický otec. Nic nového pod sluncem: předvídatelný, nudně rozvíjený příběh.
Prvních pět povídek z aktuální knížky se veze na vlně komiksového Moru. Jde o rádoby horory, které kazí jak klišovité kulisy, tak protivně hysterizovaný, přepjatě stylizovaný příběh. O utržené ruce, o mudrci svrženém z voru, o vynálezu léku proti smrti. Takže čtenář po prvních třiceti stránkách váhá, jestli pokračovat dál – vstříc stostránkové novele, která dala knize jméno. Byla by škoda nepokračovat.
Zjitřená představivost
Už první pětice povídek měla společného jmenovatele: citovou deprivaci, nelásku, samotu hlavního hrdiny nebo hrdinky – problematický vztah k rodičům, k sourozencům, k sobě, ke světu. Východisko novely je totožné. Dospívající muž a žena postupně obnažují svoji minulost. Referují lehce vzníceným hlasem o kořenech svého neštěstí. O sadistickém otci a trpné matce anebo rovnou o rodičích, kteří se života svých potomků neúčastní.
Mužský a ženský pól se zvolna přibližují. Dva vyděděnci romantického typu, dva outsideři z různých sociálních vrstev. Jeden má výhled na moře, druhá na čokoládové figurky. Váže je k sobě osobnostní prázdnota, zoufalství, mlčenlivé volání o pomoc. Kočky tu fungují jako metafora prchlivého, iracionálního citu. Různé zřejmé i méně zřejmé poukazy ke klasice literárního a filmového hororu, přesněji „příběhů o strachu“pak z obyčejného příběhu dělají záživné čtení.
Milada Mašinová napsala knihu hlavně z toho, co načetla a nakoukala. Nebýt jistého autorčina fantazijního daru, šlo by jen o trochu zvláštní červenou knihovnu. Čili o brak. Zjitřená představivost však posouvá příběh do vyšších pater literatury. Můžeme mluvit o příbuznosti s pohádkovou klasikou, jako je Malý princ nebo Karlík a továrna na čokoládu, případně s vlnou, na níž psal Poe svůj Zánik domu Usherů nebo Julien Gracq román Na argolském zámku.
Milada Mašinová vydává knihu Kočky a jiné příběhy o strachu. A na prozaický debut to nedopadlo zle.
Text hlubší než obraz
Kočky se navenek tváří jako kniha pro mládež, pro konzumenty, kteří ocení stejnou měrou text jako ilustrace, stylizované v lehce naivním duchu. Text je však v tomto případě hlubší než obraz. A nejen pro temné finále. Mašinová by si zasloužila sice lepšího redaktora, strukturu jejího debutu by šlo jistě snadno pročistit a zpevnit – ale jádro zůstává: ochota potlačit rozumovost a dát šanci spodním proudům lidského vědomí. Co je dneska aktuálnější?
Kočky a jiné příběhy o strachu 70%