Muž, který překouřil všechny. Fidelovi je 90
Sto dětských pěveckých souborů bude dnes ve stejnou vteřinu unisono zpívat po celé Kubě „Fidelovi, otci kubánských dětí“.
Taky vyjde kniha Fidel novinář.
Je mu 90, měl by být zapomenutý, zasutý a bezvýznamný. Není.
O tom, kdo pořád je Fidel Castro, výmluvně vypovídá už jen to, že i když předal moc bratru Raúlovi již před deseti lety, svět nezajímá Raúl, ale Fidel. Kdykoliv se objeví v teplákové soupravě, již si zřejmě na důchod oblíbil, je to Zpráva.
Už je to více než šedesát let, co tenhle upovídaný vousáč upoutal pozornost světa. Nejdřív jako povstalec, pak jako revolucionář a potom jako výsadek Moskvy u Floridy.
Byl pověstný svým doutníkem, a i když kouření škodí zdraví, tenhle kuřák překouřil všechny. Je skoro neuvěřitelné, že jeho prvním protivníkem v Bílém domě byl ještě Dwight Eisenhower. Jako vládce Kuby přežil deset amerických prezidentů, kteří si ho předávali jako dědičného nepřítele a z nichž někteří ho chtěli dostat. Přežil údajně 637 pokusů o atentát. Včetně prášku, po němž mu měly vypadat vousy.
A přežil také řadu svých sovětských soudruhů, neboť začínal ještě za Nikity Chruščova. Viděl je odcházet a nakonec viděl mizet i Sovětský svaz, který v roce 1962 málem pomohl zakormidlovat k jaderné válce.
Přestože přivedl svoji zemi na buben a udělal z ní velký Alcatraz, ta oproti předpokladům přežila i pád rudého světa, který ji pomáhal živit. Teď však musí sledovat, jak mizí i svět, který na Kubě zavedl a držel. Třeba Fidel přežije i ten.
Téměř půlstoletí rozhodoval o všech aspektech života na Kubě – jedni ho mají za totalitního vládce, druzí za „garanta důstojnosti a nezávislosti Kuby“. Syn zazobaného plantážníka se paradoxně stal největším revolucionářem Latinské Ameriky, který bral půdu těm, jako byl jeho otec.
Bývalý kubánský vůdce Fidel Castro, jehož slova považují mnozí Kubánci i dnes téměř za svatá, si příznivce získával nejen bojem proti imperialismu pod hesly „Vlast, nebo smrt!“, ale posléze i bezplatným zdravotnictvím a odstraněním zhruba 25procentní negramotnosti. Jeho budování socialismu však nakonec muselo přivést kubánské hospodářství ke kolapsu.
Pro talentovaného řečníka Castra nebylo v 50. letech tak obtížné získat si srdce davu. V té době byla totiž Kuba rájem amerických investic i turistů, kteří se jezdili bavit do havanských nevěstinců, zatímco většina venkovského obyvatelstva žila v chatrčích ze dřeva a bláta. Kuba byla sice třetí v příjmech na hlavu ze zemí Latinské Ameriky, ale mezi obyvateli panovaly extrémní rozdíly. Tehdy vtrhl na politické kolbiště „advokát chudých“. Syn plantážníka a jeho kuchařky Fidel Castro Ruz se už jako student práv v Havaně politicky angažoval, a to nejen na Kubě. Například v roce 1947 se účastnil neúspěšného pokusu o svržení diktatury v Dominikánské republice, rok nato stanul na barikádách v Bogotě. Stal se barvitou postavou, rudou celebritou. Doutník, milenky „jedna po obědě, druhá po večeři“, bojová uniforma, fanfarónství, plamenné řeči směrem k Americe i jinam. Nakonec mu Kuba začala být malá a přiřkl si globální roli – příliš velkou na stát s počtem obyvatel jako Česko. Zanechal za sebou absurdní zemi, vězeňský ostrov, který dnes kromě moře a pláží zajímá tím, že je ošumělý skanzen. A tím, že tam žije Fidel, muž, který všechny přežil. (ČTK, vod)