Krpálek: příběh šampiona
Lukáš Krpálek očima blízkých: Proč tenhle silák občas „kňučí“, proč v Riu zkrátka musel vyhrát a proč platí, že je „čistý člověk“.
Bylo to vlastně trochu podobné, jako když se v kultovní sérii Matrix objevil Neo. Vyvolený. Když kouč Petr Lacina před lety začal cepovat mladého judistu jménem Lukáš Krpálek, rovněž se nedostavil tento dojem ihned. Ale trenér neochvějně věřil. „Vyhrál juniorské mistrovství světa, my přijeli domů a já měl pocit, že kdyby jednou nevyhrával i největší akce, bylo by to špatně,“vypráví muž, jenž stvořil olympijského vítěze. „Takový talent u nás určitě nebyl, a byť nechci říkat, že ani nebude, jde o něco výjimečného. Je úplně jiný. Když vyhrává top turnaje, vždycky cítím, že je judo v jeho podání tak strašně jednoduché.“
Teď je muž, který se vymyká, na vrcholu. NEOhrožený, NEOdstavitelný, NEObyčejný, jako onen filmový hrdina – ale zároveň v nejlepším slova smyslu úplně normální.
Pětadvacetiletý šampion z Ria vzácně skloubil extrémní sportovní talent s tím, jaký je mimo tatami.
Hvězda, co nemaká, vyhasne
Krpálek soupeře doslova převálcoval, při honbě za zlatem byl nemilosrdný. „Předvedl nejlepší výkon na světě. Nejzaslouženější zlatá medaile, co jsem zatím na olympiádě viděl,“ocenil v Riu český judista Pavel Petřikov, jak moc byl jeho kamarád v soubojích aktivní, kurážný, dominantní.
Proč? I proto, že se o to Lacina postaral. Muž, který sám jako judista zažil olympiádu v Atlantě 1996, pochopil, že neobroušený diamant obřích rozměrů dostane ideální tvar jen a pouze pod tlakem.
„Rovnou začal trénovat v dospělé skupině, v tréninku měl juniorský i seniorský program,“vrací se do minulosti, kdy „Krpoš“, jak mu v judu říká každý, přišel z Jihlavy do Prahy na Folimanku. „Jsem přesvědčený, že i to patří k důvodům, proč takhle vyskočil. Zatěžovali jsme ho na úrovni zatěžovatelnosti.“
Tahle výchova tvrdou prací probíhala bez zaskřípání. Žádné spory, žádná otrávenost z juda.
Jen malichernosti, mávne rukou Lacina: „Vyřešily se šmahem.“
A v průběhu let se naučil, jak na něj. On totiž tenhle silák občas... „Kňučí,“cukají Lacinovi koutky. „Ale to někdy každý z nás. Je velký pesimista, což je taková hra. Duší je šampion a nesnáší prohry, což je určitý stres. Ruší ho těmi až poraženeckými náladami, pro mě je však klíčový jeho obličej.“
Použil také výraz „brečivej klid“, možná ideální popis situace, kdy Krpálek klame svým mohutným tělem. Lacina do něj roky hustil prostou pravdu – že hvězda, co na sobě přestane pracovat, brzy vyhasne. Že kdo chvíli stál, i v judu náhle stojí opodál. „Což si vzal za své.“
Proč medaili prostě musel mít
Pouze extrémní fyzická kondice, díky níž jsou soupeři unavení a Krpálek dál buší naplno, by mu Rio nepozlatila. Dřel totiž i na technice. „Dříve měl taktiku, že soupeře utahá a pak udeří. Technicky to nebylo dokonalé,“uznává zpětně Lacina. „Je obdivuhodné, jakou v ní za poslední dobu udělal práci.“
A pak tu byl i „x-faktor“. Smutný, ale ženoucí Krpálka dopředu. Před odletem do Brazílie si vyšlápl na Lysou horu k pomníčku Alexandra Jurečky. Jen 24 let tomuhle judistovi bylo, když loni tragicky zahynul při potápění. Krpálka hnal slib i kamarádova fotografie v kapse bundy. Byl to motor největší. „Motivace navíc,“uznává Lacina. Krpálek vše vzal za svoji osobní misi. Sport má tisíc a jeden odstínů a jasné v něm není nikdy nic, přesto si obr v kimonu nepřipouštěl, že by měl zesnulého parťáka zklamat. Jestli vám to přijde jako barvotiskový příběh, tak není.
Krpálka totiž vystihuje.
Proč judo vyrábí gentlemany
V Českém domě v Riu ve zlatý Krpálkův večer všichni slavili – a spíš byste našli člověka smutného než někoho, kdo by na šampiona řekl křivé slovo. „On je čistý člověk,“vyprávěl Petřikov. „Výborný, férový kluk se srdcem na dobrém místě. Pravdomluvný. Ale nejen Krpoš – troufám si říct, že takovým druhem lidí je většina naší judistické rodiny.“Výjimky pochopitelně existují, ale obecně jejich sport vychovává. K úctě k soupeřům i k rozhodčím. K respektu. K ochotě přijmout prohry a pak o to víc zabrat, abyste mohli přijímat také vítězství.
„Judo dělá z lidi gentlemany. Vychovalo mě do člověka, kterým jsem,“říkal další olympionik Jaromír Ježek. „Jsme malý sport a velká rodina. Držáci. Manželka říká, že jsme jako sekta – stačí zvednout telefon a jeden druhému pomůže.“
Vznosným slovům pomáhala euforie, čtvrtí Barra díky první zlaté medaili poletovaly optimismus, radost, veselí. Ale zároveň platí, že Krpálek tak vážně působí.
„Já se tak hrozně těším domů,“říkal dojatě, když mu na pódiu v Českém domě jako překvapení pustili videovzkaz od ženy Evy držící synka Antonína. „Hrozně se na ně těším. Moc se mi stýskalo.“
Krpálek je na základě osobní zkušenosti typ, co vždy pozdraví jako první. Kdeže Mirek Dušín, i on se jako kluk navyváděl a bouřlivé judistické oslavy určitě nejsou plné limonády. Ale zkrátka slušný chlap.
A co je také důležité: je ochotný ukazovat svoji tvář v prospěch svého sportu. Pravda, po Riu jej čeká nebývalá smršť, fanoušků a hlavně novinářů bude mnohem více než soupeřů ve zlatý čtvrtek. „Co přijde teď? To vám nepovím. To si neumíme představit,“netajil Lacina. „Ale myslím, že si v kombinaci s pauzou od sportu bude zájem užívat. Je takový, že by mohl. A proč ne.“
Judo nyní cítí jedinečnou šanci na růst. Na příval talentů; na děti, co si budou chtít hrát na Krpálka.
A nevypadá to na špatný vzor.
Lukáš je čistý člověk. Ale nejen on; myslím, že to platí na většinu naší české judistické rodiny. Judisté jsou skromní lidé, kteří dokážou hodně věcí.