Japonský císař nemůže odejít, svázala ho historie
Japonské císařství je nejstarší nepřetržitě fungující monarchií na světě. Současný vládce, dvaaosmdesátiletý Akihito, je 125. císařem v řadě, která sahá až k legendárnímu zakladateli jménem Džimmu, potomku bohyně slunce Amaterasu. Ačkoli přinejmenším prvních pětadvacet císařů je zahaleno mlhami mýtů, nepřerušenou linii držitelů japonského chryzantémového trůnu lze historicky vystopovat nejméně do šestého století.
Zkuste si představit tu tíhu! Tu odpovědnost!
Kolena by se podlomila i zdravému statnému jinochovi. Co si však má počít unavený nemocný stařec, zvláště když se od něho očekává, že ono břímě hrdě ponese až do své smrti? Historie to od něho žádá. Císař Akihito, uctívaný symbol, zatím marně a v náznacích sděluje svému národu, že už se na svou funkci necítí a že by byl rád, kdyby ho lid služby zprostil.
Ale nejde to. Už 200 let si žádný japonský panovník netroufl „dát výpověď“(naposledy císař Kokaku v roce 1817). Proč vlastně?
Japonský císař je po druhé světové válce jakýmsi překlenujícím mostem mezi dvěma rozpornými národními identitami: mezi pacifistickou demokracií, která oficiálně odmítá imperiální minulost, a mezi přetrvávajícím pocitem identity, která se právě k této minulosti váže.
Televizní projev císaře Akihita z počátku týdne, v němž přiznal obavy, zda bude vzhledem k věku a zdravotním potížím moci plně dostát svým povinnostem, odráží právě tento paradox.
Moderní systém vlády, zavedený na přelomu 19. a 20. století, učinil císaře středobodem nové imperiální ideologie, jež vyvrcholila zvěrstvy druhé světové války. Vyžadovala božského vládce, jenž by mohl být uctíván jako doslovné ztělesnění národa. Dnešní nemožnost abdikace je dědictvím právě tohoto postavení – copak božstvo může odstoupit?
Nic na tom nemění fakt, že Hirohito, otec a předchůdce Akihita na trůně, se po japonské kapitulaci vzdal toho, co nazval „falešnou představou o božském císaři“.
Svou roli v dnešním schizofrenním postavení císaře sehráli i Američané, kteří jako vítězná mocnost po válce sepsali japonskou ústavu. Ta císaři znemožnila jakkoli zasahovat do politiky (ve svém důsledku tedy i abdikovat). Panovník se formálně stal pouhou loutkou. Na druhé straně ovšem – a to je podstatné – Američané účelově dovolili Japoncům rozvíjet mýtus, že císař a jeho lid byli spíše nevinnými oběťmi než úmyslnými pachateli militaristických zvěrstev, jež nová ústava striktně odmítla. Účelově proto, že se obávali reakce Japonců, když je budou přímo konfrontovat s jejich zločiny, a možná i toho, že by je tak mohli poslat do náruče Sovětského svazu. Alespoň tak o tom hovořil generál Douglas McArthur, který působil jako velitel spojeneckých okupačních sil v Japonsku.
Národ byl tak zatlačen do nové demokratické skutečnosti, aniž musel zcela odmítnout své staré koncepce. Císař Hirohito, který byl po celou dobu války synonymem všech extrémů, zůstal v úřadě uctíván až do své smrti v roce 1989 – byť už jen v roli nedotknutelného stmelovatele lidu.
Jeho syn Akihito toto nevyřešené napětí, jež se odráží v jeho vlastním postavení, zdědil. Na rozdíl od svého otce se však v rámci možností k problému postavil čelem. Byť nijak zvlášť neproměnil zkostnatělou instituci – císařská rodina i nadále zůstává velice vzdálenou každodennímu životu – přece jen se pro mnoho Japonců stal lidštější a důvěrnější. Ti možná i proto více rozumějí jeho komplikovanému odcházení.
Abdikace, což je slovo, jemuž se císař ve svém projevu k národu vytrvale vyhýbal, nicméně v jeho sdělení bylo trvale přítomné, je citlivá věc. Zákon z roku 1947 nepamatoval na možnost, že by monarcha mohl odstoupit před svou smrtí. Konzervativní nacionalisté se brání změně, neboť se obávají, že by se tak naskytla příležitost prosadit i další „novátorství“, totiž aby na trůn mohla usednout žena.
Je až dojemné sledovat starého nemocného vladaře, který se ocitl v pasti své vlastní funkce. Rád by si už konečně oddechl a předal žezlo svému nástupci, ale cožpak může božstvo abdikovat?
Milovaný vladař
Akihito si získal srdce Japonců zejména tím, když v roce 2011 navštívil evakuační centra po výbuchu jaderné elektrárny ve Fukušimě, posadil se a hovořil s přeživšími způsobem, jaký by byl dříve nepředstavitelný. Běžní Japonci si také cení ochoty Akihita nevyhýbat se tabu: omluvil se za zvěrstva císařské armády za druhé světové války a také odmítl navštívit kontroverzní svatyni Jasukuni s ostatky válečných zločinců.
Nedávný průzkum ukázal, že téměř 80 procent Japonců si myslí, že císaři by mělo být dovoleno odejít a stát se „obyčejným“důchodcem. Přes to všechno však císař zůstává vězněm historie a nevypadá to, že by se na tom v dohledné době mělo něco změnit.