Co nám v pohledu na českou minulost přineslo letošní léto: hned dva pomníky železné opony. Jeden připomíná pohraničníky, druhý jejich oběť. V pohledu na minulost střídáme kritiku i nostalgii, jako bychom nevěděli, co si vybrat...

Vlastně jsme na tom s tou naší nedávnou totalitní minulostí jako s počasím. Hned tak, hned zase opačně: jednou si stěžujeme, jak jsme úpěli pod bolševikem, jindy zase vzpomínáme, jak to bylo fajn, protože lidé k sobě měli jaksi blíž.

Tohle léto s tak proměnlivými teplotami i srážkami máme hned několik důvodů k přemýšlení. Ještě předtím, než kolem 21. srpna začne povinné vzpomínání na sovětskou okupaci z roku 1968, jsme se dozvěděli, že Lubomír Štrougal, někdejší předseda vlády a ještě dávno předtím ministr vnitra komunistického Československa, nese spoluvinu za elektrické zátarasy na železné oponě, ale už ho (kvůli promlčení) není možné stíhat. Tedy česká spravedlnost na něj (zdá se) nedosáhne. Je to přece jen posun – i když tak dlouho po pádu komunismu: dosud měla česká justice za viníky jen obyčejné střelce od hranice, už ne ty, kteří jim rozkazovali a kteří smrticí stěnu vymysleli a uvedli do provozu: ostatně i ti odsouzení vojáci byli jen čtyři – vzhledem k přibližně více než třem stovkám mrtvých civilistů (pohraničníků zemřelo ještě víc – asi dvě stovky sebevraždou).

Také jsme byli tohoto proměnlivého léta svědky stavby (či obnovy) dvou pomníků. Jeden byl znovuvztyčen na západní české (dříve československé) hranici, na vrchu Dyleň, za jeho obnovou stojí bývalí příznivci starých pořádků; jak by také ne, když pomník zobrazuje scénu „hrdinného pohraničníka se psem“, jak je líčila kdysi komunistická propaganda – jako strážce vlasti před „nepřáteli ze Západu“.

Jak takový „nepřítel ze Západu“ale v praxi vypadal, nám ukazuje druhý pomník, který byl shodou okolností vztyčen také právě nyní: nachází se kousek od Bratislavy na místě, kde hraničářští psi (stejní, jako je onen pes vytesaný na pomníku z vrchu Dyleň) roztrhali osmnáctiletého východoněmeckého mladíka Hartmuta Tautze, který se tam pokoušel v roce 1986 dostat na druhou stranu železné opony. Utíkal z Východu na Západ, z Československa do Rakouska, nikoli naopak – ostatně celá ta monstrózní hradba, stěna smrti, byla konstruována na lapání uprchlíků z Východu: pokud někdo tvrdí opak, tak i ta samotná konstrukce železné opony (kterou známe z tolika fotografií a vyobrazení) jej usvědčuje ze lži.

Je dobře, že ten nový památník u Bratislavy vyrostl. Ukazuje totiž nejen tehdejší brutalitu, ale i mezinárodní rozměr té brutality. Mladík pocházel z východního Německa, utíkal přes Československo do Rakouska: prostě železná opona křižovala Evropou od Baltu až k jižním teplým mořím.

Vznik památníku iniciovala Platforma Evropské paměti a svědomí – mezinárodní organizace, která zveřejnila i seznam těch, kteří jsou za smrt toho jednoho jediného nešťastného chlapce (spolu)zodpovědní: tedy těch, kteří na různých úrovních rozhodovali o podobě železné opony nebo byli přímo na místě, kde Tautz umíral, a neposkytli mu pomoc. k omluvě, důležitý ovšem je ten seznam sám o sobě. Ukazuje, že nešlo o náhodnou záležitost, ale o souhru, o jakési zločinné spolčení? Co je smyslem minových polí či drátů se smrtícím proudem? Nebo volně vypouštěné smečky ostrých psů? Symbolem zabíjení na hranicích se stal mladý Hartmut Tautz. A nejen on; nebyly to všechno zločiny proti lidskosti? Tak to ostatně stojí napsáno na tom jeho památníku u Bratislavy.

České moderní dějiny jsou složité a svým způsobem jaksi dvojí: máme zákon o tom, že komunistický režim byl zločinný, ale těch zločinců je jaksi překvapivě málo.

A i v přístupu k nim vidíme ten dvojí – proměnlivý (jako to počasí) přístup: potrestali jsme krvavou prokurátorku Ludmilu Brožovou-Polednovou, ale ještě krvavějšího prokurátora Karla Vaše jsme nepotrestali.

Nemáme pořádné muzeum totality, jako ho mají Poláci, Němci či Maďaři. Máme přitom unikátně dochované památky na tuto totalitní minulost. Povětšinou nevyužité. 1969, kdy Čechoslováky zákeřně přepadli ... zase Čechoslováci. Střílelo se i umíralo. Jako před rokem, jen ti Rusové u toho (přímo) nebyli.

A jakou jsme si za ty tragédie zjednali spravedlnost? Stejně stará jako Hartmut Tautz byla v době své smrti Danuše Muzikářová, kterou zastřelili v srpnu 1969 při demonstracích při prvním výročí okupace v Brně ozbrojenci – možná milicionáři. Možná... Přesně to totiž nevíme. Její smrt nikdo nikdy nevyšetřil a už ani nevyšetří... Osmnáctiletá Muzikářová zemřela naprosto nesmyslně a zbytečně – v tom je bezpochyby podobnost se smrtí Hartmuta Tautze. Včetně našeho pozdějšího přístupu–nepřístupu k viníkům a pokusům o jejich nalezení a potrestání.