Praha ztratila ošumělou romantiku

„Lidí ve městě přibylo a domy jsou barevnější,“míní učitelka a fotografka Štěpánka Máchová

Celkem šedesát let dělí fotografie Štěpánky Máchové od fotografií stejných pražských zákoutí, které pořídil v padesátých letech její otec Václav Matoušek. Pedagožka z dobříšského gymnázia původně chtěla jen dát dárek otci a vytvořila fotoknihu Pražský dvojhlas. Nyní už má v Praze výstavu fotografií a plánuje druhý díl knihy.

Jak vás napadlo vydat Pražský dvojhlas?

Celé to vzniklo spíše náhodou. Snažím se dávat dohromady rodinný archiv fotografií. Táta má spoustu zajímavých a krásných fotek Prahy. Tak mě právě napadlo, že bych mohla ta místa, která on nafotil, najít a vyfotit znovu. Vybrala jsem fotky většinou z padesátých let, kdy začínal fotit.

On to měl také jako koníček?

Ano, ale jinak pracoval jako grafik, takže ta fotografie pro něho byla vlastně docela dost důležitou součástí práce. Proto jsem se 27. prosince vydala s manželem fotit do Prahy.

Vy jste to zvládla nafotit za půl roku?

Kdyby za půl roku. Za dva měsíce. 26. února jsem tátovi dala hotovou fotoknihu. Nechtěla jsem to odkládat. Kromě toho dne po Vánocích jsem jela ještě párkrát do Prahy fotit, někdy s kamarádkou, někdy sama, dohromady tak pětkrát.

To znamená, že jste se vydala ráno do Prahy a šla fotit?

Ne, vůbec. Většinou to bylo tak, že jsem jela třeba k zubaři do Prahy a vzala jsem si s sebou foťák a po cestě jsem se prošla na deset minut po Staroměstském náměstí. Mým cílem bylo udělat to hlavně rychle. Že bych se mohla zrovna sebrat a jet do Prahy, když bylo dobré počasí a světlo, to i kvůli mé práci nepřipadalo v úvahu.

A celá ta akce byla tajná? Tatínek o tom nevěděl?

Nic netušil. Bylo to překvapení, ale měl z toho obrovskou radost.

Jak jste vlastně ta místa na jeho fotografiích hledala?

Musím přiznat, že z těch tisíců a tisíců fotek, které doma máme, jsem vybrala ta místa, o kterých jsem věděla, kde jsou. Třeba Karlův most, mostecká věž a podobně. Ale teď už mám připraveno plno míst, která teprve budu hledat.

Když jsem si vaši knížku prohlížela, našla jsem tam i místa, která bych sama nepoznala, a to bydlím v Praze.

Já jsem z Prahy odešla až před třiadvaceti lety. V mládí jsem chodila po jejích zákoutích a fotila si je. Takže ta místa znám. Navíc po Praze jsme začínali fotit s tátou, když mi bylo asi sedm let. To mi na krk pověsil poprvé foťák. A od té doby fotím. Jsem strašně ráda, že mě naučil dívat se na svět skrz hledáček fotoaparátu.

Je to znát. Na jedné fotce je detail výzdoby z Čechova mostu. Trochu se stydím, protože já bych opravdu netušila, na který most mám v Praze jít. Ale vy jste to věděla?

Ano. Ono pak na Prahu koukáte úplně jinak, když ji odmala fotíte. K té bronzové výzdobě na Čechově mostě se navíc váže zajímavý příběh. Za druhé světové války ji Němci chtěli roztavit na válečné účely. Můj děda Václav Matoušek, táta mého táty, tehdy pracoval jako zaměstnanec města. A podařilo se mu všechnu tu bronzovou výzdobu z Čechova mostu zachránit.

Jak?

Na jednom z pražských ostrovů byly tehdy dřevěné sklady města, stály tam takové boudy a on mezi nimi udělal falešné stěny a za ně schoval všechnu tu výzdobu. A v mé knize je na jedné poválečné fotce právě děda s bronzovou hydrou těsně před tím, než se pak vrátila zpět na most.

To byl tehdy riskantní čin, ne?

Bylo to od něj hodně statečné. Dostal za to i nějaké vyznamenání. Ten příběh o dědovi budu muset časem někam napsat, protože o tom nikdo neví.

Měla jste u nějaké fotky problém najít to místo, kde byla pořízena?

Já jsem si na tuhle první sérii opravdu vzala jen fotky, o kterých jsem věděla, kde je táta dělal. Jinak mám ale samozřejmě hromadu fotek, u kterých budu muset ta místa teprve hledat.

Mluvíte o první sérii, to znamená, že plánujete druhý díl?

Asi ano, tátovi se to strašně líbilo a chtěl by pokračování.

Kdy by mohl druhý díl vyjít?

To zatím netuším, ale snad bych to mohla stihnout do Vánoc.

Poté, co jste nafotila stejná místa jako tatínek po šedesáti letech, máte pocit, že se metropole za tu dobu změnila?

Myslím, že Praha dřív byla taková romanticky ošumělá. Oprýskané omítky a podobně. Což je fotogenické. Když je to tak jako dnes, opravené, barevné a není tu nic oprýskaného a opadané omítky, tak to z hlediska fotografie není úplně ono. Nejvíce to bylo vidět v ulicích staré Prahy.

A ještě nějak se Praha změnila?

Všude jsou strašné davy lidí. To byl i největší problém. Třeba na schodech u Karlova mostu směrem na Kampu jsem stála asi půl hodiny a čekala, až se místo vylidní tak, jak je to na tátově fotce. Jenže tam stále šel nepřetržitý proud lidí. Chtěla jsem to vyfotit stejně jako před šedesáti lety, ale nepodařilo se to. Tak je v knize fotka, kde je vidět jen jeden člověk.

To ale dnes k pražským zákoutím patří.

Ano, tak to dnes vypadá. A sem tam také vyrostl v pražských výhledech nějaký ten panelák.

Dům U Černé Matky Boží na rohu Celetné se soudě podle vaší a tatínkovy fotky příliš nezměnil.

Ne, ale k té fotce se váže pěkná historka. Táta pracoval v národním podniku Výstavnictví a ze začátku měli provozovnu uvnitř. A táta ho vyfotil z protějšího domu z nějakého čtvrtého patra. Já jsem to šla pak fotit s kamarádkou. Stála jsem tam a říkám si, že jako on, z výšky naproti, už to dnes asi nevyfotím a že

to budu muset vyfotit z ulice. Ale ta kamarádka to odmítla a přemluvila mě, ať se jdeme zeptat do luxusního hotelu, který tam nyní je, ať nás to nechají vyfotit.

A vyšlo to?

Vyšlo. Šly jsme na recepci, ukázala jsem jim, co fotím, a vysvětlila, co z toho bude, a jim se to líbilo a za tři minuty už jsme stály na balkoně jednoho z apartmánů a fotily.

Takže máte i nějaké zážitky z focení?

Bylo to hrozně zajímavé a dobrodružné a každého, kdo šel ta místa se mnou hledat, to velmi bavilo. Hledali se mnou správná místa a úhly. Bylo to moc fajn.

Začátkem srpna byla také vernisáž vaší výstavy.

To byla zase iniciativa mého nejstaršího syna. Když tu knihu viděl, rozhodl se, že uspořádá výstavu. Vše zařídil, domluvil místo – kavárnu u Jardy Majera na Smíchově, já jsem mu naposílala fotky, on je zvětšil, nalepil na kartony a vyvěsil v kavárně a zařídil i zmíněnou vernisáž. Udělal i pozvánky. Ale to nebyl účel. Účel byl udělat dárek pro tátu.

A dokdy výstava v kavárně bude?

Potrvá minimálně do konce srpna, možná déle. A pak se možná ještě někam přesune.