Hostina hodná vítěze a příběhy ze zlaté noci

Být olympijským šampionem s sebou nese nesporné klady – oni vám lidé splní pomalu cokoli, co ve vašich zlatých očích vidí.

Třeba Lukáš Krpálek měl pořádný hlad. Kdo by se dvoumetrovému a stokilovému chlapovi divil!

V Českém domě stačilo říct a hned se nesla první z řady odměn. Plná mísa filetu mignon, exkluzivní části hovězí svíčkové. Dobré kilo masa, možná i o něco víc.

„A budeme pokračovat za hodinu,“rozesmál se blaženě Krpálek.

Tou dobou už pomalu začínal chápat, co všechno jeho životní triumf obnáší. Oslava v „party busu“v doprovodu ostatních olympioniků, to byla ryzí radost. „Hrozně jsem si to užíval. Je tu super parta,“líčil tak šťastný muž. „V autobuse jsme si zatancovali, zazpívali jsme si Haničku Zagorovou a Káju Gotta. A dali jsme si pivo. Teď už můžu!“Do místa, které si Česko ve čtvrti Barra zvolilo jako základnu pro setkávání fanoušků se sportovci, i proto nepřišel, nýbrž doslova přitancoval.

Skoro každý se s ním chtěl vyfotit, plácnout si s jeho obří dlaní.

Sdílet zlato – i tohle bude velká náplň příštích dní. Krpálkovi na úvod zahráli přeslavnou píseň z filmu Rocky, hymnu bojovníků, u něj jistě na místě. A pak toho stihl tolik!

V brazilské tmě třeba seděl v proskleném studiu Českého rozhlasu a dopředu nahrával rozhovor; před ním se jako na kolotoči střídali ti, kdo si před půlnocí chtěli pořídit exkluzivní selfie. Taky čepoval „zlatou“plzeň, dostával dárky.

Ale stejně bylo kouzelné, jak moc se ve srovnání s tím rozzářil, když mu nesli luxusní večeři. „Lácoš, dej si,“vybízel kouče Petra Lacinu a jelikož zase musel o gratulaci dál, nabídl i sálu novinářů: „Já to stejně nesním. A vy máte hlad, ne?“

Kousek jsem zkusil a řeknu vám: byl to pokrm hodný šampiona.