JAK VYPADAJÍ MÍSTA, KDE SE NATÁČELO
Před 30 lety ovládl kina FILM VESNIČKO MÁ STŘEDISKOVÁ. Chybělo jen málo a dotáhl to až na Oscara. Jak dnes vypadají místa, kde se natáčel?
Nejlíp vychlazené pivo je ze sedmého schodu. Téhle filmové hlášce se smáli lidé na celém světě, někteří si podle ní dokonce přestavovali sklep. A přece je to jedna velká lež. Aspoň v domě, kde se často citovaná scénka z komedie Vesničko má středisková natáčela.
Stojím na autentické zahradě pana Pávka, kterého ve snímku režiséra Jiřího Menzela ztvárnil Marián Labuda. Právě z těchto dveří tenkrát vycházel, než krásně studenou lahev podal Rudolfu Hrušínskému alias doktoru Skružnému.
„Jenže za těmi dveřmi žádný sklep není, to byste se napil teplé břečky. Vždycky tam byla garáž. Mívali jsme v ní nanejvýš zabijačky,“říká skutečná paní domu Ludmila Zemanová. Vedle postávající manžel ji pobaveně doplňuje: „Žádnej sedmej schod! Nosili si to pěkně orosený z mrazáku...“
Je to 30 let, co do československých kin vstoupil film, který si následně vysloužil nominaci na Oscara. Jeho převážná většina se točila právě tady v Křečovicích, středočeské vesnici kousek od Sedlčan. A mimo jiné na dvorku přímo přede mnou.
U pana Pávka. Vlastně spíš u paní Zemanové. „Pořád si to natáčení pamatuju, sledovali jsme ho tamhle z balkonu. Potichu, abysme nerušili,“vybavuje si hospodyně. „Filmovali u nás tejden zjara, pak někdy v srpnu. Když pan Čepek podle scénáře přejel kombajnem Drápalíka, byl duben a ještě popadával sníh. Musela jim být hrozná zima, vařila jsem jim čaj s rumem. Pan Hrušínský ode mě dostal i jatýrka z králíka.“
Drobná, rozšafná žena se co chvíli směje, chrlí ze sebe jednu historku za druhou. Malinko připomíná důchodkyni Hrabětovou, která o závozníkovi Otíkovi před předsedou JZD vykládala, že je „momentálně zaostalej“. Blízká si byla i s Vlastimilou Vlkovou, známou z Troškových komedií v roli farářovy Cecilky, která u Menzela hrála babičku Pávkovou.
„Sympatických herců tu bylo víc,“říká Ludmila Zemanová. „Takový pan Labuda, to je moc příjemnej člověk. Zdravil už zdaleka. I Menzel byl fajn, chodil k nám na záchod. Jiní si drželi odstup, třeba pan Hrušínský byl nemocný, moc nemluvil. Nebo Dvorská, ta tady snad ještě hrála Pyšnou princeznu. Naše Božka mi to nechtěla věřit, ale Dvorská i v tom dubnu radši seděla stranou a dělala, že se opaluje.“
Vesnička romantická
Po modrém blankytu bělavé páry hynou, lehounký větřík s nimi hraje.
Když se člověk blíží ke Křečovicím, mimoděk se v zatáčkách pentlících voňavou letní krajinu pouští do stejných Máchových veršů, jaké si tu v autě broukal i doktor Skružný. Mezi posečenými poli si to taky štrikuju pomalu, tak nějak se sem ta rozvláčnost hodí.
Na chvíli zastavuji u kříže směrem na Strážovice, je odsud nádherný výhled do daleka.
I doktor Skružný se tu kochal. Než ho srazilo špatně zabrzděné auto.
Místo jeho další slavné nehody mi už ukazuje křečovický starosta Robert Nečas. Za vraty na návsi, v nichž kdysi skončila Hrušínského červená škodovka, je dnes zrekonstruovaná klubovna, ve které se potkávají hasiči, fotbalisté a další místní spolky. Schůzovat a sousedsky klábosit se musí tady, protože hospoda, ze které se ve filmu tak krásně lilo pivo z oken, je už nějakou dobu zavřená.
Zbyla jen křiklavá cedule Disco U kohouta. A vzpomínky. Nejen na nemocemi prolezlého filmového vrchního, který se měl podívat do krematoria v Pelhřimově, aby věděl, do čeho jde. I na skutečné herce, kteří si jako Hrušínský v hospodě sem tam připili s místními z komparzu.
„Náš příbuznej Jarda vykládal, že si v kravíně vzal dovolenou, za filmování pak dostal dvě stovky a v hospodě čtyři prochlastal,“směje se Zemanová. „Jenže tenkrát to tak zkrátka fungovalo, hospoda vesnici držela. Chlapi tam čuřili do noci, a když šli ráno do práce, tolik to nevadilo, měli to pár kroků. Dneska za zaměstnáním dojíždějí do horoucích pekel, to by hned přišli o papíry.“
Hodně se od těch časů změnilo. Dřív jezdil do Křečovic autobus co chvíli, dnes přikodrcá jednou za uherský rok. Ani ti Pražáci se tady nepachtí po chalupách tolik jako dřív. Z JZD je akciovka, místo tisícovky krav jich v Křečovicích bučí sotva třetina. Zatímco za Husáka v družstvu pracovala skoro celá vesnice, teď se sousedi navzájem skoro nevidí, většina z nich jezdí za prací do Benešova, někdy až do Prahy. I ten prasečák je zavřený.
„Lidi už v družstvu nechtějí dělat,“krčí rameny starosta Nečas.
„Zblbli penězma,“přidává se Zemanová. Zdejší zemědělci přišli i o svou známou vjezdovou bránu, před lety ji totiž nepozorný družstevník poničil nakladačem, a tak musela pryč. Na podzim by se snad po letech měla zase vrátit, i s tou charakteristickou rudou hvězdou, aby si každý projíždějící hned uvědomil, co se zde natáčelo.
Víc než muzeální význam už ta rudá barva na hvězdě mít nebude. Soudružské symboly odvál čas. I zarámovaná uznání za splněné socialistické závazky vystřídal na zdi Nečasovy kanceláře diplom za vítězství v neveklovském běhu starostů. Vesnička středisková
Na první pohled mi to vlastně ani nedojde, ale opravdu stojím v kanceláři, kde se vymýšlel dopis do Prahy, že soudruh Rákosník čili závozník Otík je poloviční magor. Kde předseda Kalina varoval Jaromíra, že to s tou vyhořelou sirkou nedělá dobře, když ji strká do kapsy. Kde Jaromírovi ona zápalka nakonec v kapse vzplanula, což na funkci rostlináře naštěstí nemělo vliv.
„Já radši používám zapalovač,“směje se starosta Nečas.
To už vytahuje kulaté razítko, lehce ho otiskne na papír. Zbude tam po něm: Obec Křečovice, vesnička středisková. Je to maličkost, ale kolik radosti už nadělala! Zvědavých turistů sem chodí i roky po premiéře mraky, tak ať si odvezou aspoň nějaký suvenýr.
Podle Nečase to není náhoda, Menzelův film se povedl. Krásně vystihl charakter tehdejšího českého venkova. I konkrétní lidi. „Každá vesnice má svého Drápalíka, i my. Otík tu sice není, zato Pávků by se jistě pár našlo. Jen byli dřív víc na očích, když se všichni každý den scházeli ve stejné práci.“
Ukazuje mi, kde měla ve filmu stůl sekretářka Libuše Šafránková. Kde seděl Jan Hartl jako zootechnik Kašpar. Místnost se zdá menší než v televizi, ale to tady prý říká každý. Stačí si odmyslet novější nábytek a poruchový obecní rozhlas stojící v koutě a – ano, souhlasí to, připadáte si, jako byste právě vstoupili do dění na stříbrném plátně. Jako kdyby sem měl každou chvílí vtrhnout Petr Čepek coby hrubiánský žárlivec Turek.
„Občas sem někdo taky takhle vrazí, jen to není kvůli žárlení,“tvrdí starosta. Usmějeme se, v tom úsměvu je ale i špetka nostalgie.
Před pár minutami mi popisoval, že podoba Křečovic se na první pohled zase tak nezměnila. Vrata k Otíkově chalupě pořád stojí, jsou si hodně podobná. Stejně tak náves, hřbitov. Kousek odsud je stále používané letiště pro práškovací letadla – tam přistával Július Satinský coby Štefan. I domy jsou většinou stejné, nanejvýš nově nahozené.
A přece je to všechno tak dávno. Když se tady jedna z nejlepších českých komedií točila, byl Robert Nečas na vojně, já v první třídě. Nic z toho se nikdy nevrátí. Nemůže se to vrátit.
Petr Čepek, k němuž měl prosťáček Otík zamířit po žních, už nežije. Ani Hrušínský. Ani Satinský. Ani Dvorská. Ani Ježková. Ani „příbuznej Jarda“od Ludmily Zemanové, který tak snadno propil svou jedinou hereckou výplatu. Spolu s ním odešla i spousta dalších našinců, kteří se ve filmu jen mihli, ať už při natáčení pohřbu nebo třídních schůzek. Pro místní tak nejsou reprízy Vesničky jen legrace, někdy naopak i docela smutné pokoukání.
„Z lidí, kteří si šli zahrát funus, jsou mrtvé aspoň tři čtvrtiny. Jako by si o to tehdy šli říct, chudáci,“říká Zemanová.
Vesnička filmová
Po návsi si to štráduje kluk v dresu fotbalového klubu Manchester United, za ním zatáčku ostře řízne traktor – proti strojům ze 30 let starého filmu vypadá moderně jako vesmírná stíhačka. Obojímu by se normalizační družstevníci divili zhruba stejně.
Dívám se kolem. Otíkovu chalupu byste opravdu poznali na první pohled, jak zepředu, tak na dvoře – tam se člověk dostane zarostlou cestičkou zezadu, tak trochu na tajňačku. Přestože Zdeněk Svěrák postižený slintavkou prorokoval na konci filmu opak, zápraží zatím vybetonováno není, ani na anglický trávník nedošlo. Jak to dopadlo s kadibudkou, těžko říct, majitelé nejsou doma, aby mohli povyprávět.
I hřbitov by vám byl povědomý, byť tu hrobníka v podání Eugena Jegorova už nepotkáte. A byť si až tady uvědomíte, že přímo nad dům pana Pávka ční výrazný hrob slavného rodáka, hudebního skladatele Josefa Suka.
Zvláštní věc – ve filmu si vysokého pomníku nevšimnete, a přece tam je, jen ho asi zastiňuje umění přítomných hereckých mistrů.
Nedaleká Sukova pamětní světnička dokazuje, že Křečovice toho nabízejí mnohem víc. I svou první klapku zažily dávno před Vesničkou – roku 1968 tady Evald Schorm točil Farářův konec. A přece na tohle místo Menzel narazil takřka náhodou – v polovině 80. let měl velký problém najít vesnici, kterou socialismus ještě nestačil zplundrovat. Projížděl s kolegy kolem Prahy ve stále větších kruzích, tu správnou lokalitu našel až po dvou měsících pátrání. Vybral dobře. Přestože se musíte smířit s tím, že něco z oblíbených křečovických legend je jen iluzí. Jako to pivo ze sedmého schodu – paní Zemanová mi ukazuje, že v reálu se jejich plným lahvím daří ve špajzu na druhé straně domu, hned několik bas tam je zarovnaných. Aby taky ne, když je chalupa postavená na místě bývalé tvrze, stěny má festovní, klenuté, udrží chlad.
„Podívejte, jedenáctka, tak po tom má náš dědek hlavu blbou!“ukazuje mi na cinkající poklad.
Další mýty jsou spjaté s Mariánem Labudou, jemuž podle Křečovických příliš nešlo ani zabíjení králíků, ani řízení náklaďáku. Vlastně by se moc nedivili, kdyby Pražákovi opravdu zboural sloupek. S nákladní „vejtřaskou“se totiž učil popojíždět až na návsi, i tak bylo hodně záběrů z jeho jízdy nasnímaných jen naoko – pouze točil volantem, řídil někdo jiný.
Vůbec největší ranou pro filmového romantika je ovšem pohled, který si s lahváčem v ruce vychutnával hrobař Jegorov, když si sedl na zídku hřbitova. Podle filmu měl pod sebou terásku, na které si Pávek se Skružným u piva pochvalovali, jak úžasná móda je, když holky nenosí podprsenky.
Realita téhle poetice nepřeje. Ten slavný rozjímací koutek mezi barákem a krchovem totiž úplně zmizel ze světa, zaplnila ho postavená cihlová dílna, kterou navíc cloní vzrostlý ořešák.
„Dřív tu bývalo hnojiště. I tehdy si to pódium udělali filmaři sami,“prozrazuje starosta Nečas.
Paní Zemanová šibalsky pomrkává: „To byste nepoznal, co?“
Snad protože vypadám zklamaně, zve mě na koláče.
Nedávno u ní byli indičtí filmaři, kteří mají Vesničku tak rádi, že kvůli ní vážili cestu až sem. Koláče jim prý šmakovaly, zbaštili úplně všechny, hlavně po makových se jen zaprášilo. Dal si i Labuda, když tu byl před časem na návštěvě, zapíjel to čajem s pálenkou. Hezky si s paní domácí zavzpomínali, i na ty králíky, jak mu to s nimi na place nešlo.
„Říkala jsem mu, že si tenkrát u nás na ty králíky zapomněli žebříček na věšení. Dědek ho používá doteď,“prozrazuje Zemanová. „Překvapilo mě, že si to neodvezli – znáte Pražáky lakomý. Přitom mi pak nechali i všechny kytky z filmovaného pohřbu, tolik jsem jich v životě nedostala.“
Samotnou by ji prý do záběru nikdo nedostal, úplně jí stačí, že jsou ve filmu zvěčněny její kachny a kočky, že si zahrál i rodinný holubník. Králíci ne, filmaři totiž chtěli bílé a ty u Zemanů zrovna neměli. Teď už mají, vždyť jednoho takového ušáka paní Ludmila právě čapla a zblízka si ho prohlíží.
„Škrábe, potvora. Vypadají nějaký nemocný, asi se něčeho přežrali. Ale hejbou se, podívejte! Nechcete nějakýho s sebou, když jste do těch koláčů jen rejpnul? Nebo to pustím do polí, chybět mi nebudou...“
Mariánu Labudovi, až příště přijede, asi taky ne.