Hledání morálního vzoru

Dvě kauzy z posledních dní – Konvičkův „islamistický“happening a Nohavicova „xenofobní“píseň – vyvolaly zcela obskurní reakce. Skutečně žijeme v operetě.

Okřídlené rčení praví, že cokoli se dělá v Česku, má vždy operetní rozměr. Platí to o všem, co by mělo být z podstaty vážné a patetické, od pietních akcí po slavnosti; platí to ale i o politickém životě a veřejném prostoru, zejména pak o debatě, jež se v něm na různá témata vede.

Divadelní happening Martina Konvičky na pražském Staroměstském náměstí vyvolal řadu naprosto neuvěřitelných reakcí. Ukazuje se, že mnoho pacifistů a lidí vyzývajících běžně k toleranci a nenásilí se chová tváří v tvář nepříteli podivuhodně militaristicky, tedy soudě podle množství výroků, které vyzývaly k zastřelení aktérů této politické show. Krvelačným občanům by k tomu byl dobrý i nějaký ozbrojený „turista z amerického Jihu“, jakkoli se obvykle proti nošení zbraní civilisty silně vymezují. Když střílení jako nástroj politického boje zmíní prezident Zeman, je to nevkusné a nepřijatelné žertování, ale na Konvičku by se i tahle hrubá záplata hodila.

Člověk, který tváří v tvář takové akci nepozná, že jde o taškařici a skutečně se lekne, případně zahájí palbu, není v takovém případě politováníhodný popleta jako třeba exprezident Klaus, když při útoku plastovou pistolkou hovořil o nebezpečném atentátu a všichni se mu smáli, ale uvědomělý a oprávněně vyděšený člověk, který smí násilně reagovat. Škoda, že takovou benevolenci nepožívali důchodci, kteří šli před lety nakupovat magicky zlevněné zboží do neexistujícího supermarketu Český sen, aby se stali objektem výsměchu nejprve objektivu filmařů Remundy a Klusáka, posléze celého národa. Zřejmě to měl tehdy točit Konvička.

Když skupina Ztohoven vyvěsí na Hradě místo prezidentské standarty červené trenky, je to vyjádření názoru, umělecký čin a roztomilý žert. Když přijede Konvička na velbloudu v přestrojení za imáma, aby brojil proti islámu, jde o adepta do Guantánama. To je v zásadě v pořádku, dvojí metr používáme nakonec všichni. Jen je dobré si to uvědomit. Rozhodujeme se podle osobních sympatií, emocí, politických názorů a jiných okolností, málokdy racionálně. Kdyby Konvička místo proti islámu bojoval proti Zemanovi, byl by dnes za hrdinu.

Tady jde ovšem jen o pěnu dní, nebezpečnější je druhý plán takto rozhořčených lidí, který se objevuje od okamžiku, kdy Konvička zahájil politickou kariéru – že totiž takový muž nemá co dělat na univerzitě. Jenže vzhledem k tomu, že vysoké školy odjakživa představují politická centra a studenti i učitelé se běžně politicky angažují, je to zcela bláhové.

Právě univerzitní půda nabízí prostor pro veřejné debaty a manifestace, právě na školách se soustřeďují politicky aktivní lidé. Kdybychom si prošli soupisky univerzitních učitelů, najdeme tam členy všech možných politických stran, od KSČM po ODS, stoupence nejrůznějších proudů, aktivisty všeho druhu. Někteří se angažují v rámci Prague Pride, jiní bojují za Kliniku, a někdo zkrátka bojuje proti islámu.

Koneckonců, ve Sněmovně sedí hned dva bývalí rektoři brněnské Masarykovy univerzity, v Senátu bývalý rektor pražské Univerzity Karlovy, a zdaleka nejsou jediní. Každý tam zastupuje jinou stranu. Proč by se tedy oni směli politicky angažovat a Konvička ne?

V tom celém ještě zaniká, že je Konvička poměrně úspěšný vědec, co se badatelské a publikační činnosti týče. Řadu svých kolegů nejen z oboru by v tomto směru strčil do kapsy.

Existuje však zřejmě požadavek na stavovské uspořádání společnosti (což je vlastně fašistická idea!), na to, aby zástupci jednotlivých profesí a společenských skupin měli určité okruhy názorů. Islamofobie se pro vysokoškolského pedagoga nehodí, ta je dobrá akorát tak pro nezaměstnaného dělníka nebo nádražáka.

Přesně tahle rovina se objevuje i v jiné kauze. Populární písničkář Jaromír Nohavica se díky charizmatu a snad i písním vyšvihl do pozice, kdy je vedle velmi úspěšného zpěváka pokládán také za morální autoritu. Není známo, zda o to sám stojí, spíš ne, protože se do proroka nikdy nestylizoval a vždy mu šlo hlavně o písničky, ale mnozí mu to stále podsouvají. A to přesto, že pozici na piedestalu by měl mít už dávno podminovanou – třeba kvůli spolupráci s StB. Za tu ho někteří rovnou vyřadili z profese, protože někdo takový přece nemůže být písničkář. Člověk by si přitom myslel, že jedinou kvalifikací pro toto označení je skutečnost, že někdo skládá a zpívá písně. A navíc, Nohavica se k tomu odmítá vyjadřovat! Taková drzost, když si veřejné mínění usmyslí, musí přece i bard odložit kytaru a podrobit se lidovému soudu.

Druhým aspektem, který Nohavicovu pozici podkopává, možná k jeho potměšilé radosti, možná ne, jsou některé jeho novější písně s politickým obsahem, aktuálně právě třeba „Arab mi šahá na babu“. Někteří zkrátka chtějí, aby jejich oblíbený zpěvák hlásal stejné politické názory, jako mají oni, aby se neodchyloval od představy, kterou si o něm vytvořili. Ale to je výhradně jejich chyba.

Říkávalo se, že českému národu škodí, že nemá ve svých dějinách žádné hrdiny. Nemyslím si to, spíš ten, kdo hrdiny potřebuje, má nějaký problém. A stejné je to s neustálým hledáním morálních vzorů. Morálku má každý uvnitř, na to nepotřebujeme ani zpěváky, ani vysokoškolské učitele. Ti mají jiné úkoly. A zároveň – mají právo na své názory a jejich veřejnou prezentaci, tak jako každý z nás.

Zpěvák i vysokoškolský pedagog mají právo na veřejnou prezentaci svých názorů.