Poslední koncert BEATLES
Už když šli v sanfranciském Candlestick Parku na pódium, byli rozhodnuti, že s živým vystupováním končí. Měli pro to vícero důvodů.
Z29. SRPNA 1966 Lennonova slova, která vyšla v březnu v londýnském Evening Standardu: „Křesťanství zajde. Zmizí, rozplyne se. Nepotřebuju o něm diskutovat. Mám pravdu a ta pravda se ukáže. Jsme teď mnohem populárnější než Ježíš. Nevím, co zajde dřív – jestli rokenrol, nebo křesťanství. Ježíš byl dobrej, ale jeho následovníci byli moc zabedněný a obyčejný. Byli to oni, kteří to překroutili a tím pro mě zazdili.“
Jak už to bývá, jedna z vět vytržená z kontextu začala žít vlastním životem. A slova „Jsme teď mnohem populárnější než Ježíš“vyvolala v silně věřící Americe obrovské pobouření. Rozhlasové stanice zakazovaly hrát jejich písničky, na hranicích a na křížích Ku-klux-klanu hořely gramofonové desky Beatles, kazatelé hrozili exkomunikací každému, kdo zajde na koncert…
Během úvodní tiskové konference se Lennon sice pokoušel zmírnit svoje slova a omluvit se, ale čím turné mířilo dál ke středu a jihovýchodu Států, do tzv. Bible Beltu, biblického pásu, tím útoky sílily. Před amfiteátry se množily bílé kápě Ku-klux-klanu, v Memphisu na pódium přiletěla petarda. A kdo si mohl být jistý, že někde nečeká ostřelovač – od atentátu na Kennedyho uběhly necelé tři roky. Když Beatles opouštěli sanfranciský Candlestick Park a odlétali domů, byli rádi, že jsou živí. MARIE HOMOLOVÁ onoho večera se dochoval zvukový záznam: přes jekot publika není muzika takřka slyšet, a to bylo ze 42 tisíc míst v amfiteátru obsazeno jen 25 tisíc. Ne že by jejich ostatní koncerty vypadaly jinak, ale tohle už byla opravdu poslední kapka. John Lennon, Paul McCartney, George Harrison, Ringo Starr. Dva nejstarší z nich, John a Ringo, oslavili ten rok teprve 26. narozeniny, přitom Beatles už popularitou překročili všechno, co do té doby hudební svět zažil. A nešlo jen o to, že pro řev fanynek neslyšeli na pódiu ani jeden druhého a koncerty ztrácely smysl. Tíha slávy a hysterie, kterou budili, přestala být únosná. „Čím větší jsme byli, tím neskutečnější věci nás potkávaly a tím víc se od nás také očekávalo…“řekl později Lennon. „Celej ten kšeft byl hnusnej, bylo to zatraceně ponižující. Člověk se musel úplně ponížit, aby mohl být to, co byli Beatles. Měl jsem vztek, že jsem to nepředvídal. Šlo to po kapkách, postupně, dokud vás tohle absolutní šílenství úplně nepohltilo…“ Špatný rok 1966 Ke kvalitě i k rozkladu Napínavě proběhlo už červencové asijské turné. Před příletem do Tokia prohlásila tamější skupina militantních studentů, že tenhle symbol perverzní západní civilizace neopustí Japonsko živý, a tak Beatles turné prožili pod ochranou armády. Když ve zdraví zamířili na Filipíny, čekal je další konflikt. Nedostavili se na slavnostní oběd, který pro ně a 300 dětí připravila první dáma Imelda Marcosová.
Manažer Epstein sice argumentoval, že o pozvání nevěděl a chlapci se potřebují před večerními koncerty vyspat. Jenže informace, že urazili manželku prezidenta, už nabrala sílu a Beatles se jen tak tak podařilo za krajně dramatických okolností dostat do letadla. Rozhodnutí, že s živými koncerty je konec, dozrálo. Jen co dojedou americké turné…
Po srpnovém příletu do USA ovšem narazili na nepřátelství, kdy začalo jít o život. Zasloužila se o to Ale hlásil se ještě jeden, muzikantsky vážný důvod, proč s živým koncertováním chtěli skončit. Jejich hudba se vyvíjela ke složitosti a náročnosti, zapojovali do ní zvukové efekty i další nástroje a přestávala tak být přenosná na pódium do omezeného čtyřčlenného podání.
Publikum sice stále rozvášňovaly hlavně starší jednoduché písně, ale muzika Beatles už byla jinde. Potvrdilo to hned následující album Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band, mnohými považované za nejlepší, které natočili.
Zrušení koncertů přispělo k postupnému rozkladu kapely, živé hraní přece jen stmeluje. Ještě v roce 1969 Paul navrhoval, aby se vrátili aspoň do klubů, ale bylo pozdě. Rok nato oznámila nejslavnější kapela všech dob definitivní rozchod.