Kolik Židů za deset tisíc nových náklaďáků

Napadlo vás, jak byste si vedli za druhé světové války? Tady máte testík: Je rok 1944 a nacisté vám nabízejí kšeft – vymění milion maďarských Židů za deset tisíc náklaďáků. Berete?

Teď ano, protože víte, jak to všechno dopadlo, a tak máte pocit, že tenhle obchod by byl zcela morální. Tehdy Spojenci odmítli. Hitler by s auty získal převahu na východní frontě, což by se křížilo s nejdůležitější morální otázkou té doby, totiž jak co nejrychleji muže s knírkem porazit. Přijde vám to nelidské? Britský historik Michael Burleigh vám vysvětlí, proč se pletete.

Knihu Morální dilema napsal pěkně od plic. Je vidět, že ho štve moderní revize pohledu na válku, kdy najednou jako by Spojenci byli skoro stejná banda jako nacisté. Rusové znásilňovali, Britové srovnali se zemí německá města, USA shodily zbytečně atomovky a odmítly bombardovat Osvětim.

Protože válka pořád fascinuje a byla už popsána až po příběhy posledních vojínů, našli si historici, filozofové a koumáci z tepla pracoven a kaváren nový vzrušující pohled: nadšeně „odhalují“, že druhá strana byla taky pěkná sběř. Už se i dočteme, že plošné bombardování německých měst byl holokaust jinými prostředky. Němcům to dává nenápadný status obětí, které také trpěly.

Burleigh s tím polemizuje nenápadně. Jen se dívá na válku tehdejšíma, nikoliv našima očima. Potom jsou odpovědi jasné a jiné, než jak stále více znějí dnes. Zkuste si ještě další otázku z testu.

Takže: Má hnutí odporu při každé příležitosti zabít německého vojáka, i když dobře ví, že za to Němci popraví desítky lidí?

Dávalo smysl zabít při bombardování před invazí dvacet tisíc Francouzů, aby zbytek mohl být osvobozen?

Opravdu mělo smysl zničit Hamburk, spálit Drážďany a nechat vypařit Hirošimu a Nagasaki? A co třeba taková drobnost: Mají odbojáři pálit žhavým železem zrádce, aby z něj dostali informace, jak se to dělo ve Francii, i když tím ztrácejí morální nadřazenost nad gestapem?

Proč tyto věci byly správné a oprávněné, i když byly děsivé, si musíte přečíst sami, protože sedmsetstránkový Burleighův špalek nelze zhustit do krátkého článku. Ale nebojte, ta kniha je fascinující čtení, dějiny druhé světové války z jiného úhlu.

Dozvíte se, proč Japonci popravovali přednostně obrýlené Číňany či jak Britové nechtěně zásobili za války Němce obilím. A hlavně, že základní rozdíl mezi Spojenci a jejich nepřáteli byl v tom, že ti druzí bojovali proto, že chtěli dobýt a zničit, takže těm prvním nic jiného nezbývalo, když chtěli přežít. Jak sami víte, když jde do tuhého, často nemáte na výběr mezi dobrým a špatným, jen hledáte menší ze dvou zel.

A taky to, že oči dneška při pohledu zpět často šilhají. Bombardování německých měst, které dnes vypadá barbarsky, mimo jiné odvedlo z front více než sto tisíc německých vojáků, tisíce letadel a děl.

Kdyby USA shodily atomovku demonstrativně někam na pustou skálu v Pacifiku, aby zachránily Hirošimu, jak jim teď kdekdo zpětně radí, nevypadalo by epicentrum nijak hrozně, protože po výbuchu by nebyl kráter. A tak by například v obsazené Asii dál umírali místní na nucených pracích neuvěřitelným tempem sto tisíc lidí za měsíc.