Podivné manželství z rozumu

Rusko, Írán a Turecko vytváří nesourodou alianci, kterou spojuje jediná věc – návrat Sýrie do stavu před válkou. Když se to povede, tak se rozštěpí.

Íránsko-ruské porozumění dosáhlo stavu, kdy už začalo vyvolávat přemýšlivé vrásky na čelech evropských i amerických stratégů. I když v okamžiku vstupu Ruska do syrského konfliktu bylo všem jasné, že je jenom věcí času, než se budou nově definovat vztahy Moskvy s Teheránem. Tedy s partnerem, který byl na syrských bojištích nalezitelný skoro stejně snadno jako sami Syřané. Šlo spíše o to, jakou formu partnerství oběma ne zcela dobrovolným spojencům tato situace nadiktuje.

Dokud se jejich porozumění projevovalo jen jako letos v lednu, kdy prezident Vladimir Putin dorazil do Teheránu a namísto od roku 2007 objednaných ruských raket S-300 dovezl nejvyššímu vůdci Chameneímu historickou kopii Koránu, diplomatický tanec příliš nikoho nevzrušoval.

Všichni si uvědomovali velmi odlišné rusko-íránské zájmy, jejich vzájemnou nedůvěru a zejména dlouhou historickou tradici, plnou velmi násilných střetů. Historie ruského velvyslance Gribojedova, který svého vlastního „hoře z rozumu“dosáhl 11. února 1829, kdy si jeho uříznutou hlavu zabalenou v novinovém papíru odnesl z rezidence ambasádní holič, patřila ostatně vždy mezi klasiku ruské diplomacie.

I po následujících sto let pak platilo, že pokud Írán ztrácí území, ztrácí ho ve prospěch Ruska. Když k tomu připočítáme ruskou podporu Saddámu Husajnovi v době osmiletého irácko-íránského konfliktu nebo to, kolikrát už Rusové prodali Íránce při jednáních s USA, bylo jasné, že jejich nové partnerství bude mít své přirozené limity.

Když ovšem následně Rusko přece jen souhlasilo s dodávkou raket a s veselým pomrkáváním ji odůvodnilo americko-íránskou dohodou ohledně nukleárního programu, pozornost Západu se značně zvýšila. Nejvyššího bodu pak dosáhla ve chvíli, kdy Írán povolil ruským letadlům bombardujícím Sýrii doplňování paliva na vlastní vojenské základně. Rusko se tak stalo prvním státem na světě, kterému za posledních 37 let na něco podobného Íránci kývli.

Když si k tomu připočítáme znovuobnovené rusko-turecké partnerství a současně obnovené izraelsko-turecké partnerství, jakož i vstup tureckých tanků do syrského konfliktu a k tomu více než úzkou letitou rusko-izraelskou spolupráci, začíná se nám na Blízkém východě najednou rýsovat jedna z nejpodivnějších aliancí posledních let. Tito „spojenci“fungují na principu „Rusko s každým“. Jinak si ale všichni málem-spojenci jdou vzájemně pěkně po krku.

Ruští spojenci Írán s Izraelem se nadále považují za smrtelné nepřátele. Turci se Sýrií to mají podobně jako prezident Erdogan s prezidentem Asadem, kdy jejich rodiny nejdříve jezdívaly na společné dovolené, aby se pak začaly nenávidět a nakonec skončily zase spolu.

Izraelci nenávidí otázky, který že z nich je vlastně Rus. Jak také jinak, když z bývalého SSSR nebo z Ruské federace přišel dnes již každý osmý obyvatel židovského státu. A íránsko-tureckým vztahům rozhodně nepřidala turecká podpora Muslimskému bratrstvu a jeho četným odnožím.

Jak rádi my v Evropě zapomínáme, prvními Tálibánem zavražděnými diplomaty nebyli představitelé západních hodnot, ale již v roce 1988 desítka zaměstnanců íránského generálního konzulátu v afghánském Mazáre Šarífu.

Pavučina shodných a rozdílných zájmů této dočasné a velmi volné aliance Rusko – Turecko – Írán se zákazníkem Asadem a Izraelem dle systému „já si z vás nějak vyberu“jako by sama vycházela z perského přísloví, že „přátelství je jako báseň“. Vyžaduje tedy interpretaci. Návodem k ní je další perské přísloví: „Jsou tři druhy nepřátel. Nepřítel, přátelé tvého nepřítele a nepřátelé tvého přítele.“Jediné, co tuto podivnou alianci drží pohromadě, je, zdá se, Sýrie a s ní úzce spojený budoucí osud prezidenta Bašára Asada. Všichni „účastníci syrského zájezdu“mají zájem na syrském návratu do nějaké formy dřívějšího statu quo. Byť asi v jiném přebalu lépe odpovídajícím nutnosti prodat výsledný produkt též v politických samoobsluhách na americkém Manhattanu.

Jakmile bude syrský konflikt ukončen, tmel této aliance přestane fungovat a přirozené zájmy Ruska, Íránu a Turecka ji rozpustí jak slunce kostku ledu.

Vychází-li tedy ze stávající situace nějaké poučení, tak nejspíš to, že na Blízkém východě je ve skutečnosti možné úplně všechno a realita hravě překonává představivost.

Syrským tmelem vytvořená aliance zájmů je tak studijním objektem vhodným spíše pro psychoanalytika než pro klasického politologa.

Z freudovského úhlu pohledu by rusko-íránské partnerství bylo manželství z rozumu za účelem záchrany společného, dávno dospělého potomka ze Sýrie, který se dostal do vážných problémů. Následně do takového, již dostatečně nestandardního partnerského vztahu, navíc nezaloženého na vzájemných kladných citech, vstoupila milenka plná emocí, tedy Turecko. A u ní není dosud jasné, zda je frigidní, nebo bisexuální a jaký je vlastně její vlastní vztah k potomkovi, o kterého oběma rodičům primárně jde.

Máme tedy zaděláno na zcela nepředvídatelný vývoj ve stylu nejodvážnější venezuelské telenovely.

Na Blízkém východě je ve skutečnosti možné úplně všechno a realita hravě překonává představivost.