Corbyn je jako brexit

Zvolení radikálního outsidera do čela největší britské opoziční strany bylo vzpourou řadových členů proti vedení. Po roce vzpoura pokračuje. Nová levice v Anglii přesto nevznikne.

Když byl Jeremy Corbyn loni v září zvolen novým lídrem britských labouristů, srdce všech pravověrných radikálních levičáků napříč kontinentem plesala. Konečně lídr, který ze zahnívající sociálnědemokratické strany, odsouzené k již druhému období v opozici a trestuhodně prohrávající s konzervativci, udělá znovu akceschopnou sílu. A navíc Corbyn, ač o generaci starší, se myšlenkově blíží radikálům z řecké Syrizy nebo španělského hnutí Podemos. Mnozí příznivci elegantního ekonoma Janise Varufakise, nehledě na reálnou politiku vůdce Syrizy Alexise Tsiprase v čele Řecka, začali vyhlížet revoluci.

Revoluce opravdu přišla – ale poněkud jiná: bylo jí hlasování občanů Velké Británie pro odchod z Evropské unie. Studená sprcha pro celý kontinent sice nepřinesla sebereflexi evropských lídrů, ale začala ostře měnit britskou politiku. Novou premiérkou se stala Theresa Mayová, která nejde pro ostré slovo daleko a s níž v čele konzervativci dále posilují. Uplatnění přitom našla i pro radikální euroskeptiky, jako je David Davis nebo populární londýnský exstarosta Boris Johnson. Mayová začala rozpolcenou stranu sjednocovat, zatímco Corbyn u labouristů dělá pravý opak. Volby v dohledné době nebudou, a kdyby byly, konzervativci by je vyhráli ještě drtivěji než před rokem. Není divu, že jsou labouristé nervózní.

Euroskepticismus byl až do začátku 90. let ve Velké Británii především levicovou záležitostí. Ke kritikům EU jakožto převodové páky zájmů nadnárodních korporací patřil samozřejmě i Jeremy Corbyn. Ten se vždycky pohyboval na okraji a v rámci své strany byl „opozicí v opozici“. Poslancem je sice už od voleb 1983, ale nikdy nezastával žádný významný úřad – ani ve stínové, ani ve skutečné vládě. Poslední měsíce ukazují proč.

Pokus o sestřelení

Tak jako bylo hlasování pro brexit především vzpourou řadových občanů, přehlížených a naštvaných na stav věcí, za nějž mohou politické elity odtržené od každodenní reality, byl hlas pro Corbyna hlasem vzpoury řadových členů Labour Party. Stranický establishment se Corbynovu zvolení snažil marně zabránit a posléze mu házel klacky pod nohy. Corbyn navíc rád provokuje: neostalinistického komentátora deníku Guardian Seumase Milneho jmenoval svým šéfem komunikace a stínovým ministrem financí učinil poslance Johna McDonella, proslulého mimo jiné výrokem, že by se chtěl „vrátit v čase a zavraždit Margaret Thatcherovou“, případně předčítáním ze spisů Mao Ce-tunga v britské Dolní sněmovně.

Trpělivost stranickým matadorům došla právě po referendu o brexitu: pod záminkou, že se Corbyn nestavěl dost jasně na stranu setrvání v EU (stavěl, ale každému bylo jasné, co si myslí doopravdy), se rozběhl pokus o Corbynovo sestřelení. Nejprve se mu fakticky rozpadla stínová vláda, z níž odešli téměř všichni respektovanější členové (nebo je Corbyn sám vyhodil za nedostatek loajality), následovalo hlasování o nedůvěře, kdy svému lídrovi vypověděla poslušnost drtivá většina poslaneckého klubu.

Ten však nemá právo šéfa odvolat, takže Corbyn přešel neúspěch s ledovým klidem a zahájil se svými vlastními poslanci zákopovou válku. Volby lídra nastávají jen v případě, že ten dosavadní odstoupí nebo že jej někdo vyzve k měření sil: klasická funkční období v britské stranické politice neexistují. Corbyna nakonec vyzval jen nepříliš výrazný, zato umírněný poslanec Owen Smith. Podle průzkumů by v hlasování, jež se uzavírá dnes a jehož výsledky budou slavnostně vyhlášeny v sobotu, jednoznačně zvítězil Corbyn.

Alarmující výkřiky, že Corbyn táhne labouristy do záhuby a pod jeho velením strana nikdy znovu vládu nepřevezme, nezabrala. Nezabralo ani vylučování nepohodlných členů – podporovatelů Corbyna. S absurdními zdůvodněními, jako jsou nevhodné příspěvky nebo vulgarismy na Twitteru, tak dočasně o členství přišli třeba odborový předák Ronnie Draper nebo muzikant Jason Williamson, kteří údajně „nesdílejí hodnoty strany“.

Corbynovi i jeho odpůrcům zjevně schází smysl pro politickou realitu. Se vzpouzejícím se poslaneckým klubem a stranickým aparátem, který se neustále staví na zadní, může Corbyn těžko vyhrát volby a ještě hůře je představitelné, jak by s takovou mohl usednout do premiérského křesla (natož se v něm udržet). Jeho působení v čele Labour Party tak představuje pro britskou levici ztracená léta, možná i na několik volebních období dopředu.

Druhá strana však odmítá vzít na vědomí, že tvrdohlavý Corbyn má za sebou davy příznivců – lidí, bez nichž se zase stěží obejde strana v dalších volbách a jejichž síla také něco signalizuje. Střet o Corbyna je tak jen další kapitolou v současném euroamerickém příběhu, kdy politika ztratila půdu pod nohama a místo jejích dosavadních obratných administrátorů sbírají síly nejrůznější charizmatičtí řečníci z ulice, což nevratně mění a poškozuje dosavadní systém.

Stejně jako Bernie Sanders v USA ani Jeremy Corbyn se nejspíš k reálné moci nikdy nedostane: jako v případě radikálů z opačné strany politického spektra není radno brát hlas jejich voličů na lehkou váhu. Ti lidé nezmizí a jejich rozčilení se prohlubováním frustrace a pokračováním přehlížení rozhodně nezmírní.

Kdyby byly volby, konzervativci by je vyhráli ještě drtivěji než před rokem.