Sobotka má na výběr: velký úklid, či odchod
Miroslava Koreckého, komentátora MF DNES
Nejprve několik čísel, která ve víkendové smršti volebních výsledků nezazněla. Od časů Zemana, Špidly či Paroubka, kdy dostávala ve volbách nad 30 procent, se ČSSD za Sobotkovy éry propadla na úroveň strany dvacetiprocentní (krajské volby 2012 – 23,6 %, sněmovní volby 2013 – 20,5 %).
Je jiná doba, třicetiprocentní strany obecně zmizely, ale varovné pro ČSSD je, že její sešup pomalu pokračuje z úrovně strany dvacetiprocentní k desetiprocentní: evropské volby 2014 – 14,2 %, komunální volby 2014 – 12,7 % a nyní krajské volby 2016 – 15,2 %. To je ovšem průměr, někde strana nedostala ani 10 %.
Markantně ukazuje ústup sociálních demokratů třeba výsledek v jejich tradiční baště, na severní Moravě, v posledních trojích krajských volbách: 2008 – 42,6 %, 2012 – 27,4 % a 2016 – 16,7 %.
ČSSD se blíží pozici desetiprocentní strany v době, kdy její předseda řídí relativně úspěšnou vládu, na niž slabá opozice jen bezzubě poštěkává, kdy ekonomika šlape, platy i důchody rostou, nezaměstnanost je na rekordním minimu, kdy strana působí navenek poměrně jednotně a netrápí ji ani žádná zásadní korupční aféra. Někde je zjevně problém, ale nezdá se, že by ho současné vedení ČSSD chtělo a umělo pojmenovat, natož že by ho bylo ochotné jakkoliv řešit.
Výsledek aktuální volební porážky ČSSD lze samozřejmě vysvětlovat všelijak. Nějaký vliv má asi běžná únava voličů z už osmiletého panování oranžových hejtmanů. Některým asi nepomohly ani různé regionální aférky, od policejních šťár až po bizarní zkazky o neexistujících mluvčích. A strana má tradičně vlažné voliče, které ne vždy dokáže motivovat natolik, aby došli až do volební místnosti.
S pojmenováním asi hlavní příčiny setrvalého odlivu voličů tentokrát ČSSD pomohl její bývalý šéf Miloš Zeman: výsledek voleb není odrazem špatné práce hejtmanů ČSSD, ale důsledkem celostátní politiky strany.
Čísla vypovídají o tom, že socialistům odsává hlasy jak hnutí ANO, tak různé krajní politické proudy. Proč? Na rozdílné charizma stranických lídrů to svést nejde, to by zejména v krajských volbách nemělo hrát takovou roli. Spíš se zdá, že zmínění konkurenti prostě lépe artikulují problémy a jejich řešení, které pálí tradiční voliče ČSSD.
Bohuslavu Sobotkovi se teď nabízejí prakticky dvě možná řešení. Tím prvním je, že jeho osobně spláchne jarní sjezd ČSSD a nahradí ho v čele strany někým, kdo umí lépe oslovit tradiční levicové voliče. A právě skončené volby pomohly vyprofilovat nejvážnějšího vyzývatele, jihočeského hejtmana Jiřího Zimolu, který udělal v rámci ČSSD nejlepší výsledek.
Přepřahat půl roku před parlamentními volbami je riskantní, proto se Sobotkovi nabízí méně radikální cesta: sjezd mu dá podmíněnou důvěru, ale šéf musí uhnout s kurzem partaje do koridoru tradiční levice. Což znamená přestat snít o takzvané nové levici, odstřihnout se od neomarxistických proudů v ČSSD, od multikulturalismu, od pošetilého hledání nového proletariátu v prostředí všemožných menšin či imigrantů, od vypjatého feminismu, sociálního inženýrství či eurofederalismu.
Prakticky by to znamenalo hned v prvním sledu vyhodit z vlády Jiřího Dienstbiera a Michaelu Marksovou, rozloučit se s šéfporadcem Vladimírem Špidlou či se distancovat od Mladých sociálních demokratů. Tedy hodit přes palubu všechny své dosavadní blízké spojence.
Samozřejmě – nabízí se i cesta třetí, nejsnazší. Situaci na sjezdu ustát a řešení odložit. Pak se ale ČSSD už v příštích volbách ocitne někde po boku ODS, lidovců a komunistů. Tedy v lepším případě.