Ze stupně vítězů do izolace

Tak jako byly krajské volby generálkou ANO na vítězství ve volbách do Sněmovny, může být povolební vyjednávání testem pro ostatní, jak utvořit fungující většinu bez Babiše. Na její porážku by ANO potřebovalo dvojnásobek hlasů, než má dnes.

Vítězem voleb není ten, kdo o statistická procenta či desetiny předběhne soupeře. To je záležitost jakési „sportovní prestiže“, nicméně ve volbách vyhrávají kandidáti, kteří dosáhnou dostatečné majority, aby mohli věci ovládat. Šampionem tedy není strana, která získá něco přes dvacet procent hlasů, ale koalice, která propojí hlasů dost na to, aby v zastupitelském orgánu dohromady držela více než polovinu křesel.

Většina se v demokracii skládá různě. Někdy ji utvářejí bezprostředně voliči – tak jako při volbách senátních či prezidentských, tedy ve většinovém systému, kde vítěz musí nezbytně získat přes padesát procent hlasů. Jindy se většina rodí až po volbách při vyjednávání zvolených politiků. To je příznačné pro poměrnou volbu do zastupitelských sborů. Voliči si vyberou zástupce a prvním úkolem, při němž se nechají zastoupit, je spojení křesel do smírné většiny.

V nadsázce tedy můžeme říci, že to, co se nyní odehrává mezi skupinami čerstvě zvolených zastupitelů v jednotlivých krajích, je jakási obdoba druhého kola voleb do Senátu, které se shodou okolností koná souběžně – žádná strana, tak jako žádný uchazeč o křeslo senátora, nedosáhla většiny, proto se nyní sčítají a spojují hlasy voličů, kteří hlasovali pro různé kandidáty, aby většinu utvořily společně. Kdo tuto majoritu sestaví, bude zastupovat nejvíce voličů a stane se vítězem voleb, neboť povládne.

U voleb senátních i prezidentských vidíme velmi názorně, že pouhé poměrné vítězství v soutěži všech proti všem nemusí odpovídat vůli demokratické většiny. Před druhým kolem jsou výsledky kola prvního najednou nepodstatné. Je jedno, zda jeden z kandidátů dosáhl pětatřiceti procent a druhý na něj dvacet bodů ztrácel. Teprve ve druhém kole se ukáže, za kterým kandidátem stojí většina, respektive koho většina dokáže jako vítěze přijmout, akceptovat, či alespoň tolerovat. Může to být klidně ten, kdo první kolo co do sportovní prestiže tvrdě prohrál. Pro většinu se ukáže přijatelnější než ten, kdo získal v neohraničeném závodě o deset procent víc.

Druhé kolo u stolu

Většinový systém je v tomto velmi přímočarý, neboť po voliči žádá, aby se na hledání většiny podílel až do samého konce. Naopak systém poměrný pověřuje nakládáním se získanými „dílky většiny“zvolené politiky podle poměru, v němž se k nim voliči přiklonili ve zcela volné soutěži (omezením je jen klauzule pro vstup do sboru).

Situace, kdy se strany, jež neskončily v „prvním kole“statisticky první, domluví proti „papírovému vítězi“a při sestavování koalice ho obejdou, tedy není žádným podvodem na voličích. Je naopak dovršením voleb. Vládnout bude ten, kdo hlasy voličů propojil do smysluplné a fungující většiny. Je to vítězství ve „druhém kole“, které odkrývá, koho většina ještě toleruje jako vítěze. Podfukem by byla jen situace, kdy by se strana po volbách spojila s veřejně deklarovaným nepřítelem, jak tomu bylo v případě neslavné opoziční smlouvy. I charakter politika je nicméně tím, co si volič v hlasování na vlastní odpovědnost vybírá.

Riziko, které ze způsobu utváření většiny v zastupitelských orgánech vyplývá pro antisystémové hnutí ANO, je zřejmé a viset nad ním nepochybně bude i příští rok po volbách do Sněmovny. Obecný dojem, že vyšachování z krajských rad či hejtmanských křesel Babišovo hnutí posílí natolik, že jeho předsedovi otevře volnou cestu do Strakovy akademie, nemusí být v tomto ohledu namístě. Tak jako byly krajské volby generálkou ANO na vítězství v parlamentních volbách, může být nynější povolební vyjednávání zkouškou pro strany, jež skončily na dalších místech, jak utvořit smírnou většinu bez Babiše. Motivace k tomu je silná – strach ze soupeře, který má zřejmou tendenci „brát všechno“a bořit systém.

K tomu, aby ANO tento úděl prolomilo, muselo by ve volbách do Sněmovny získat více než 40 procent hlasů, respektive dosáhnout nadpoloviční většiny mandátů spolu s výrazně slabším partnerem, jenž k „antibabiš“koalici nepatří. Výsledek krajských voleb, jakkoli vypadá pro ANO příznivě, nenasvědčuje tomu, že by hnutí mělo až takový potenciál. Nedokázalo ani zopakovat výsledek začínající trojkou, který byl pro papírového vítěze v minulosti obvyklý. Bude potřebovat partnera silného.

Do party s nepřítelem

Scénář, v němž hnutí ANO statisticky vzato vyhraje sněmovní volby, ale ani spolu se snadnými spojenci nedosáhne 101 mandátů, je tedy z dnešního pohledu pravděpodobnější než varianta opačná. Zároveň platí, že čím budou volby blíže, tím bude napětí větší, spojenectví proti Babišovi odhodlanější a tím spíše poklesnou šance ANO na smírnou koalici. Respektive na koalici, v níž by Babiš získal post premiéra. Respektive na koalici, v níž by žádná z „antibabiš“stran nemusela spáchat – třeba po rychlé výměně vedení – již zmíněný podfuk spočívající ve spojenectví s ústředním nepřítelem.

Vyšachování Babišových lidí z krajských rad a hejtmanských křesel sice může hnutí ve sněmovních volbách výrazně posílit, ale těžko mu nažene patnáct procent nových voličů. Od stran, jež se proti ANO tvrdě vymezují, jistě nepřijdou. Stále vyhrocenější souboj Babiš versus ostatní tak vůbec nemusí být Babišovou přímou cestou do Strakovy akademie, ale naopak do izolace v opozici. Či do vlády s cizím premiérem. Navzdory papírovému vítězství.